Umění dávalo Slavíčkovi životní smysl. Absolvoval pražskou akademii v Mařákově ateliéru, první obrazy namaloval pod vlivem jeho realismu, ale brzy, zhruba od poloviny 90. let 19. století, začal přijímat vlivy francouzského impresionismu. Jeho plátna z přelomu století, a zejména z následující první dekády však odkazují víc k uvolněnějšímu a jadrnému pozdnímu Pissarrovi než k měkké a lyrické malbě Clauda Moneta.
Slavíček střídavě portrétoval venkovskou krajinu a město. Zemitě, empaticky a poctivě zachycoval zátiší staré Prahy – Ovocný a Havelský trh, Stromovku, Letnou, Troju, Staroměstské náměstí. Jeho obrazy z venkova, zejména z Kameniček u Hlinska, kde intenzivně pobýval v letech 1903 až 1907, studují krajinu v pohybu, v proměnách denního světla a poryvech větru, v její monumentalitě i komorní, nostalgické poezii.
Dílo, které po sobě Antonín Slavíček zanechal, sice nabízí mnohé paralely jak s francouzským impresionismem, tak s řadou českých malířů, kteří přišli ke slovu po roce 1900 – ale přesto je své, nezaměnitelné. Chebská galerie předvádí v desítkách citlivě instalovaných pláten umělce suverénního, nesmírně živého výrazu. Živého natolik, že pro něj Slavíčkovi stálo za to zemřít.
Hodnocení MF DNES: 90 %