Hugo Demartini (1931-2010) patřil k silné umělecké generaci 60. let. Absolvoval v Praze sochařství na AVU, prvně vystavoval už v roce 1953. Měl stylem blízko ke Stanislavu Kolíbalovi, Karlu Malichovi nebo Radku Kratinovi, abychom jmenovali jen ty, kterým v Praze právě běží nebo nedávno běžela velká výstava.
Vyšel z pozic pro 60. léta příznačných: po krátkém období, kdy se věnoval strukturální abstrakci, zamířil k abstrakci geometrické. Přestože se v pozdějších dekádách propracoval vlastně až na opačný pól, přešel od řádu k náhodě, jsou to právě racionálně organizovaná díla, kterými se proslavil nejvíc - doma i v cizině.
Hugo Demartini: ... a měl rád ženyVeletržní palác, Veletržní 47, Praha 7. Výstava trvá do 28. července. |
Ideální tvar
Základním tvarem se Demartinimu stala záhy koule. Tvar naprosto ideální. Od něj je odvozena většina tvarů v přírodě: kulaté je jablko, kulatá je zeměkoule, kulaté je ňadro ženy. Odtud ostatně symbolický, lehce eroticky zatížený poukaz v názvu. Demartini pracoval především s chromovanou verzí, která funguje do jisté míry jako zrcadlo. Koule různých rozměrů, různě zmnožené a různě upravené sázel do plochy. Jeho konstelace mnohdy připomínají jakési zvětšené stolní hry z Dálného východu. Ty "rozehrané partie" jsou pak esteticky nesmírně nosné - divák se na ně rád a dlouho dívá.
Hugo Demartini, Bez názvu, 1985
Právě s tím počítal autor instalace Federico Díaz. Podobně jako v případě výstavy Karla Malicha vymyslel originální způsob, jak mistrovo dílo představit - jako nedílný celek, jako jedinečnou událost. Výstava je pojata jako jedna dlouhá chodba v muzeu, kde jsou v řadě za sebou instalovány jednotlivé exponáty. Působí to jako kabinetní sbírka minerálů. Blyští se nejen chromované koule, ale i plastové pruhy na stěnách, které odrážejí protější exponáty. Instalace pracuje vedle stříbrné už jen s černou a bílou (a úvodem ještě krátce s červenou). Jisté limity ale stojí v samém základě Demartiniho výtvarného díla, čili jde o trefnou paralelu.
Dílo v kruhu
Při cestě zpátky onou dlouhou chodbou má divák možnost několikrát odbočit. Od konce 60. let se Demartiniho práce začaly uvolňovat. Autor vykročil z ateliéru do krajiny. Pod širým nebem se nadchl pro naprostý protipól své dosavadní tvorby. Pod hlavičkou land-artu, umění akce a konceptualismu začal experimentovat s náhodou, mimo jiné v duchu příbuzném známé hře mikádo. Od 80. let se navracel k východiskům, aby uzavřel své dílo v jistém kruhu. Úvod výstavy patří zbytkům základních prostorových tvarů, krychle, kvádru - a koule. Jako by mizely s časem, rozpadaly se, drolily, až k samé nicotě.
Hugo Demartini, Demonstrace v prostoru, 1968
Hugo Demartini rozšířil výrazným způsobem pole poválečného českého sochařství. Vsadil na strohou geometrii, prostý materiál, čistý výraz. A nebál se na čas z tohoto svého výtvarného "poustevnictví" vykročit, respektive obrátit je vzhůru nohama. Jeho dílo může být sice bráno do značné míry jako dekorativní, zaměřené vnějškově, ale drží pohromadě překvapivě silně. Tentokrát jistě i díky skvělé instalaci.
