RECENZE: Na Demartiniho hru s koulí se dá dívat dobře a dlouze

Pražská Národní galerie připravila retrospektivu Huga Demartiniho. Sochaře, který "měl rád ženy", jak prozrazuje název výstavy. Výjimečně zdařilá výstava trvá ve Veletržním paláci až do 28. července.

Hugo Demartini, Prostorový objekt, 1968 | foto: NG

Hugo Demartini (1931-2010) patřil k silné umělecké generaci 60. let. Absolvoval v Praze sochařství na AVU, prvně vystavoval už v roce 1953. Měl stylem blízko ke Stanislavu Kolíbalovi, Karlu Malichovi nebo Radku Kratinovi, abychom jmenovali jen ty, kterým v Praze právě běží nebo nedávno běžela velká výstava.

Vyšel z pozic pro 60. léta příznačných: po krátkém období, kdy se věnoval strukturální abstrakci, zamířil k abstrakci geometrické. Přestože se v pozdějších dekádách propracoval vlastně až na opačný pól, přešel od řádu k náhodě, jsou to právě racionálně organizovaná díla, kterými se proslavil nejvíc - doma i v cizině.

Hugo Demartini: ... a měl rád ženy

90 %

Veletržní palác, Veletržní 47, Praha 7. Výstava trvá do 28. července.

Ideální tvar

Základním tvarem se Demartinimu stala záhy koule. Tvar naprosto ideální. Od něj je odvozena většina tvarů v přírodě: kulaté je jablko, kulatá je zeměkoule, kulaté je ňadro ženy. Odtud ostatně symbolický, lehce eroticky zatížený poukaz v názvu. Demartini pracoval především s chromovanou verzí, která funguje do jisté míry jako zrcadlo. Koule různých rozměrů, různě zmnožené a různě upravené sázel do plochy. Jeho konstelace mnohdy připomínají jakési zvětšené stolní hry z Dálného východu. Ty "rozehrané partie" jsou pak esteticky nesmírně nosné - divák se na ně rád a dlouho dívá.

Hugo Demartini, Bez názvu, 1985

Právě s tím počítal autor instalace Federico Díaz. Podobně jako v případě výstavy Karla Malicha vymyslel originální způsob, jak mistrovo dílo představit - jako nedílný celek, jako jedinečnou událost. Výstava je pojata jako jedna dlouhá chodba v muzeu, kde jsou v řadě za sebou instalovány jednotlivé exponáty. Působí to jako kabinetní sbírka minerálů. Blyští se nejen chromované koule, ale i plastové pruhy na stěnách, které odrážejí protější exponáty. Instalace pracuje vedle stříbrné už jen s černou a bílou (a úvodem ještě krátce s červenou). Jisté limity ale stojí v samém základě Demartiniho výtvarného díla, čili jde o trefnou paralelu.

Dílo v kruhu

Při cestě zpátky onou dlouhou chodbou má divák možnost několikrát odbočit. Od konce 60. let se Demartiniho práce začaly uvolňovat. Autor vykročil z ateliéru do krajiny. Pod širým nebem se nadchl pro naprostý protipól své dosavadní tvorby. Pod hlavičkou land-artu, umění akce a konceptualismu začal experimentovat s náhodou, mimo jiné v duchu příbuzném známé hře mikádo. Od 80. let se navracel k východiskům, aby uzavřel své dílo v jistém kruhu. Úvod výstavy patří zbytkům základních prostorových tvarů, krychle, kvádru - a koule. Jako by mizely s časem, rozpadaly se, drolily, až k samé nicotě.

Hugo Demartini, Demonstrace v prostoru, 1968

Hugo Demartini rozšířil výrazným způsobem pole poválečného českého sochařství. Vsadil na strohou geometrii, prostý materiál, čistý výraz. A nebál se na čas z tohoto svého výtvarného "poustevnictví" vykročit, respektive obrátit je vzhůru nohama. Jeho dílo může být sice bráno do značné míry jako dekorativní, zaměřené vnějškově, ale drží pohromadě překvapivě silně. Tentokrát jistě i díky skvělé instalaci.