Na pomyslném vysvědčení jejích tvůrců by kromě hereckých jedniček zářila jedna velejednička s hvězdičkou: za odvahu utkat se s látkou současnou, navíc takzvaně angažovanou.
Ne že by snad Hřebejk a spol. byli na téhle kluzké půdě průkopníky, od snímků Alice Nellis či prvotin Mistři, Non plus ultras či Silný kafe se příběhy z české přítomnosti přijímají už jako čirá samozřejmost.
Ale přehodit výhybku od osvědčeného bezpečí laskavého retrostylu Pelíšků či Pupenda je očividně těžší.
Však se na tom rozhodnutí podepsaly hned dvě zrady. Za prvé, Horem pádem může působit jako chladná úvaha vyvolaná ambicí splnit „společenskou objednávku“.
Za druhé, z filmu vanou veřejné postoje tvůrců, známá nechuť vůči překupnickým bazarům i jednostranně působící obecný obraz úpadku mravů, vztahů a hodnot nahrávající hospodským steskům - což bývá věčné úskalí proměn umělce v aktivistu, vypravěče v kazatele.
Přitom se zpočátku zdá, že obě vratké lávky film s přehledem překoná. Má dravý nástup v duchu evropské vlny civilně až syrově stylizovaných nálad včetně balkánsky zabarvené hudby, nápaditou rozbušku v nemluvněti tmavých běženců, které zůstane na krku převaděčům, věrný jazyk i humor postav - třeba spojení Člověk v tísni zazní v řadě ironických variací - a tradiční hřebejkovskou výhodu v hercích.
Stvrzuje-li skvělá Emília Vášáryová výbušnější tvář bolesti z údělu, již v Pelíškách tajila, Jiří Macháček se stává přímo zjevením.
Ne už coby klaunský nositel hlášek, nýbrž tragikomický hrdina prochází snad vůbec nejvýraznějším vývojem a bezděčně odnímá žezlo hlavní postavy střídmému pozorovateli Petra Formana.
„Bůh není, proto fandím!“ zní z jeho úst náhle zrale a zoufale, i smích, jejž budí, je plný soucitu. V malé roli září nesentimentální čistotou Jan Budař a zvláštní siláckou inteligencí Jaroslav Dušek.
Méně vděčné, tudíž i matnější jsou postavy z opačného pólu - honosné vily, kde Jan Tříska předvádí ukvičené sólo rodinného trapasu, jeho bývalá a nynější partnerka rozpoutají vtipnou zákopovou řež ženských jedovatostí a režisér si ve scéně u stolu do detailu pohrává na své nejjistější půdě.
Vedle divácky vděčného podsvětí ztracenců však právě druhá říše „lepších lidí“ nese umělejší zápletku, jež se noří z minulosti a rozlévá do šíře. Navíc má film silné situace, ale žádný pevný středobod a stavba americké Magnólie, již si tvůrci berou za svůj vzor, je nad síly scenáristy.
Kde Magnólie proplétá nitky ryzí osudovostí, Horem pádem si vypomáhá náhodou; životy hrdinů obou světů se neprotnou z logiky dramatu, nýbrž jen z vůle autorovy - aby mohl doložit, že rasismus za jistých okolností propuká u všech a u každého.
Což postavy dosud zdravě nejednoznačné smete do jednoho šiku plošné morality a zbytečný dovětek „po čase“ celý plakát o snášenlivosti ještě dobarví.
Škoda, pro posledních pár minut ztrácí Horem pádem polovinu sympatií, ač mu ctižádost i řemeslo přinejmenším v domácí konkurenci vynesou uznání.
