RECENZE: Muž, který znal jen dvě sprostá slova, umění a dobrý vkus

Fotografové jsou nudní a filmy o nich jakbysmet, prohlašuje v archivním záběru titulní hrdina snímku Helmut Newton: Nestoudná krása. Sám však představuje z vlastního tvrzení výjimku.

Slavný autor provokativních fotografií totiž vystupuje vskutku vtipně a s nadhledem – na rozdíl od většiny krásek, které na něho vzpomínají ve vznešených, rádoby uměnovědných frázích.

Ovšem vůbec nejsilnější stránku novinky kin představují Newtonovy fotografie samy; i kdyby ve filmu nepadlo jediné slovo, za cenu vstupenky bohatě stojí. „Trochu perverzní, ale nikdy vulgární,“ jak o Newtonových pracích v dokumentu zazní, se tu dočkaly i označení „shitstorm“.

Nicméně bez ohledu na povyk, které fotografie vyvolaly, jim nelze upřít jedinečnost: co obrázek, to nápad. Výstřední, jak jinak ve světě módy, počínaje třeba invalidy a konče prezentací značkových šperků či bot na vyvrženém kuřeti.

Je dobře, že režisér dokumentu Gero von Boehm dává Newtonovu tvorbu do souvislostí se současnou vlnou politické korektnosti. Jak připomíná modelka, zpěvačka a herečka Grace Jonesová, když ji svého času vyfotil v řetězech, okamžitě následovaly protesty a nařčení ze sexismu i z rasismu. Tmavá kráska se tomu jenom směje: „Já jsem zase podobně svazovala chlapy. Bílé chlapy!“

Právě Jonesová spolu s herečkou Charlotte Ramplingovou patří k aktérkám, které vystupují rozumně a s nadhledem; jinak se tu vyjadřují buď zaryté feministky, nebo naopak dámy tvrdící, že „vyfotil mou duši“, ačkoliv sám Newton prohlašuje, že duše ho nezajímá.

Z Nestoudné krásy očividně vyplývá, že dneska by Helmuta Newtona veřejně ukřižovali; tehdy byl společností přijímán, vyhledáván a dokonce uznáván, protože se psala svobodomyslná 60. léta.

Helmut Newton: Nestoudná krása

65 %

Režie Gero von Boehm, účinkují Helmut Newton, Grace Jonesová

Kinobox: 66 %

IMDb: 7.1

Přitom od těch, které portrétoval, opakovaně zaznívá, že nikdy ženy nezneužíval, naopak jim dával pocit moci. A doma prý vládla jeho manželka, která mu dovolovala, aby si hrál.

Dokument však obsahuje i jiná témata. Jednak pozoruhodné vysvětlení, jak chlapce židovského původu ovlivnil ve výtvarném stylu nacismus, protože děti vnímají realitu odlišně, jednak pasáž dokládající, že fotoaparát představoval pro Newtona jakousi ochrannou pomůcku, která jej zdánlivě oddělovala od nepříjemných situací; proto také fotil ještě na sále i svou vlastní operaci.

Nejpříjemnější položku filmu pak zosobňuje zjevná nechuť, s níž se jinak výmluvný a charizmatický muž vyjadřuje k abstraktním uměleckým kategoriím. Jejich svatí kazatelé se musí ošívat, když slyší, s jakou lehkostí Newton ve filmu kacířsky pronáší: „Znám jenom dvě sprostá slova: umění a dobrý vkus.“