Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Grandhotel, čístí Samotáři na Everestu

  1:00aktualizováno  1:00
Z Grandhotelu, příběhu natočeného na vrcholu Ještědu, udeřil blesk. Rozhodně je to nejlepší film Davida Ondříčka. A dost možná i nejlepší český film roku.

Marek Taclík a Klára Issová na ochozu hotelu Ještěd v hlavních rolích filmu Grandhotel - Marek Taclík a Klára Issová na ochozu hotelu Ještěd v hlavních rolích filmu Grandhotel | foto: www.grandhotel-film.cz

Režisér Samotářů; to je výsada i kletba režiséra Davida Ondříčka. Existují sice lidé, kteří zpětně víc doceňují jeho prvotinu Šeptej nebo milují jeho „ulítlou“ komedii Jedna ruka netleská, většina však vzývá právě Samotáře. A chce je znovu.

Proč se bát romance?
Grandhotelem, jenž po liberecké předpremiéře vstoupí ve čtvrtek do kin, režisér z téhle cesty uhnul; vědomě zariskoval. Ale ty, kteří v Samotářích našli víc než zábavnou dobovou módu, vede opět s sebou, jsou-li dospělejší, vnímavější, otevřenější. Tedy stejní jako hrdinové Grandhotelu, samotáři kolem třicítky šeptající své sny větru nad Ještědem, na nekonečném konci světa, tisíc metrů nad mořem lásky, kterou hledají a jíž se bojí.

Grandhotel

ČR, režie David Ondříček, hrají Marek Taclík, Klára Issová, Jaroslav Plesl, Jaromír Dulava a další, 96 minut.

Hodnocení­: 80%

Po filmařské stránce však už „Samotáři II“ míří výš, na Mount Everest. Grandhotel je film čistý, celistvý, vytesaný z jednoho kamene; obsahuje závrať, tajemství, kouzlo. Zná vroucnost, ale ne patos, je moderní, ale nepodléhá módním pokušením. Ondříček už není jen pozorovatelem podivínských tvorů, ale sklání se k nim a zjišťuje, že jsou vlastně úplně normální. Jen pořád sami.

Tvůrčí charakteristika „film o lidech mezi mraky“ zní nadsazeně, ba uměle, ale téměř zázračně odpovídá skutečnosti. Ví bůh, jak tvůrci otiskli na plátno onu magii místa, již slova nevystihnou, ale je tam, má-li divák vůli se jí poddat.

Strašilo se, kdovíjak těžký film to bude, ale vůbec není těžký, jen soustředěný. Dává obrovský pocit prostoru, jakoby utkaný z bezhraničních mlhovin a kosmické hudby – kameraman Richard Řeřicha a skladatel Jan P. Muchow se vzácně sešli. Ale hlavně je to romance plná touhy, v níž dva na vrcholu rozhledny září víc než dva na přídi Titaniku.

Smích, který bolí
Ondříčkovým hrdinům se zhusta přisuzuje bizarnost a výstřednost. Tak se však jeví jen na povrchu. I ti z Grandhotelu se podobají jeho předchozím ztracencům, od nevědomých zmatků však přešli k vědomí zranitelnosti. Jejich pohled na
lásku je vnitřní a zralý: už není kam utíkat a nač čekat.

Fotogalerie

Pokojská hotelu na Ještědu, jež se v podání Kláry Issové tiše mění z myšky ve vílu a zpět, volí mezi dvěma muži. Mezi číšníkem v podání Jaroslava Plesla, jenž vyznává účelné živobytí na pevné zemi, a poskokem s duší snílka alias Markem Taclíkem, který chce ulétnout balonem k nebi: pryč z míst, jež chorobně neumí opustit, od života, v němž dosud neměl ženu.

Meteorolog-amatér, tak trochu Forrest Gump v očích jiných, má v Taclíkově podání jímavost, ale blázen to není – zatím. V uzavřené ulitě má ještě skulinku, kudy může do jeho nákazy samotou vejít lék citu. A byť Pleslův číšník v něm vidí chudinku a nechápe, čím přitahuje ženy, sám je k politování snad víc. Hrou na světáka se zběžně pochytanými anglickými slovíčky, jíž si dodává sebedůvěru, budí smích, nikoli odsouzení. Vlastně to myslí dobře; po svém.

Podobně pojí soucit a smích uklízečka Dity Zábranské, řídící svůj milostný život radami ženských časopisů. Kam se ta pudová zvířátka mají upnout, když jejich ambice končí na vystrkově, kde potkají leda turisty, a život jim utíká do nenávratna jako oblaka nad hlavou?

Něžný smutek však neznamená, že by se Grandhotel vzdal humoru. Naopak je ho tu nečekaně dost, ale také vyspěl. Až na výjimky nejde o umělou komiku, smích vyvěrá ze situací, z charakterů a prožitků, není už tolik hravý, zato je tvrdý, někdy zraňující. Rovněž hlášky, průpovídky hodné zlidovění, se z vějičky na diváka mění v bolavé rány biče.

Jistěže i Grandhotel má sporná místa, ať už jde o dialogy, jež občas znějí knižně, nebo postavy Ladislava Mrkvičky a Jaromíra Dulavy, z nichž ani snaha herců nevyhnala závan teze. A právě tyhle trhliny v pevné hradbě stylizace mohou zážitek ovlivnit. Pravda je, že už dlouho se kritici nerozdělili na tak vyhraněné tábory: buď oni propadli filmu, nebo film u nich.

Nicméně pokud Grandhotel někomu nesedne, může vyčítat jen sám sobě vlastní volbu. V režii chyba není, přinejmenším v tom, že Ondříček natočil přesně takový film, jaký chtěl a předem hlásil. Což je vzácnost zasluhující alespoň respekt.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Luba Skořepová ve svém posledním snímku Sama
RECENZE: Je Sama. Poslední vzkaz Luby Skořepové má nápad i sílu

Film, který dvaadevadesátiletá Luba Skořepová chtěla točit jako svůj poslední vzkaz, jde do kin rok po její smrti. Navíc jej uvedou i divadla, kam se nevšední...  celý článek

Záběr ze snímku Nerodič
RECENZE: Dárci spermatu s dortem. Šest příkladů ukáže, kdo je Nerodič

Kolik podob může mít dnešní rodina? Jakou rodinu chceme? A chceme ji vůbec? ptá se ve svém dokumentárním filmu režisérka Jana Počtová  celý článek

Znělka 21. MFDF Ji.hlava 2017
VIDEO: Po hudbě k Blade Runnerovi 2049 natočil znělku pro Jihlavu

Jóhann Jóhannsson, který se proslavil hudbou k filmům Sicario: Nájemný vrah, Teorie všeho nebo Příchozí, natočil pouze s projektorem netradiční znělku pro 21....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.