RECENZE: Mel Gibson prostě na motorku patří, i Ve jménu krve

Akční thriller Ve jménu krve má tři výhody: půvabnou lolitku v podání Erin Moriartyové, ošlehaného Mela Gibsona v roli jejího otce a starosvětskou náladu s příchutí westernu bez jakéhokoli předstírání vyšších ambicí.

Mel Gibson jako hrdina snímku Ve jménu krve | foto: Bohemia MP

K žánru bohužel patří i četná klišé počínaje zápletkou – kolikrát už otec zachraňoval dceru ze spárů zlosynů? – a konče zpovědí v kruhu bývalých alkoholiků, s jejíž pomocí líní scenáristé odbudou minulost i charakter hrdiny. V Gibsonově případě navíc použijí ke společným únavným meditacím osamělých vysloužilců ještě postavu Williama H. Macyho.

Ale dialogů naštěstí není tolik, aby diváka stačily otrávit dříve, než mu francouzský režisér Jean-François Richet naservíruje vyčkávavě zlověstnou atmosféru odlehlého „sídliště“ starých karavanů, kde dívka na útěku najde u otce azyl. Pochopitelně jen dočasný: obléhání, na chvíli odvrácené zábavnou sousedskou hlídkou, vzápětí vyšle rodinný tandem na úprk klasických desperátů.

Pokud jde o dívku, zosobňuje novodobou Bonnie, která se však milovaného Clydea lekne, jakmile jí nařídí zabíjet – a tím se sama octne v roli lovné zvěře. Otec, kterého po letech rodinné roztržky vyhledá až v nejvyšší nouzi, má zase ve tváři vryté drsné zážitky včetně vězení či členství v motorkářském gangu. To je přesně Gibsonova parketa, jakou zvládá a která mu sluší. Navíc si film kolem dvojice vybuduje poetiku soukromého, takřka osobního příběhu, bez ohledu na množství vystřílené munice a prolité krve.

Ve jménu krve

55 %

Režie Jean-François Richet, hrají Mel Gibson, Erin Moriartyová, Diego Luna

Kinobox: 65 %

IMDb: 6.4

Rozhodně nelze mluvit o filmařském veledílu, nicméně v daném stylovém vymezení představuje Ve jménu krve slušný standard, který si udržuje rytmus, napětí, zajímavé detaily – třeba ze zákulisí systému vězeňských kontaktů – a hlavně fanouškovské očekávání, kdy Gibsonův hrdina coby někdejší příslušník Pekelných andělů konečně předvede zběsilou jízdu naplno.

A když se tak stane, musí i člověk oddaný jinému typu nostalgie uznat, že silná motorka svištící rudou pouští má vždy něco do sebe, takže se s ní nemuselo tolik šetřit, a že i Francouz dovede ukázat, jak miluje tradiční „číhací“ přestřelky v amerických kaňonech.

Škoda jen, že scénář vyžaduje od Gibsona chápavého tatínka s výčitkami svědomí, který nemůže nezvedenou dceru prostě přehnout přes koleno. A ještě víc zamrzí, že se dotyčná slečna na šikmé ploše nezapletla s někým originálnějším, zajímavějším a démoničtějším než dealerem drog.