RECENZE Walk The Line: Jako by muži v černém z oka vypadl

Joaquin Phoenix, který ve filmu Walk The Line představuje Johnnyho Cashe, své předloze nadržuje, ale stejně je to radost pohledět.

Filmy o muzikantech to mají trochu snazší v tom, že zvlášť pravověrným fanouškům stačí mnohdy ke štěstí svého oblíbeného umělce už jen vidět a vychutnat v situacích, které vlastně předem zná.

Walk The Line je v tomhle ohledu vynikající podívaná. Je sice pravda, že když porovnáte dobové fotografie Johnnyho Cashe s jeho filmovým protějškem Joaquinem Phoenixem, zjistíte, že mu herec vizuálně dost přidává, ale čert to vem.

Walk The Line

70 %

USA, 2005, 135 min.

režie: James Mangold

hrají: Joaquin Phoenix, Reese Witherspoon

Kinobox: 81 %

IMDb: 7.8

Cashovo charakteristické držení kytary, pohyby na pódiu, to všechno naprosto přesně sedí, navíc Phoenix se v kůži countryové legendy pohybuje natolik sebejistě, jako by s mužem v černém odmala vyrůstal.

Phoenix společně s Reese Whitherspoonovou, která představuje Cashovu kolegyni a budoucí ženu June Carterovou, kromě toho všechny použité písničky osobně přezpívali. Výsledek není vůbec špatný, hlavně to ale oběma hercům dodává na přesvědčivosti a autenticitě.

Film podává Cashův příběh od narození až do konce 60. let, takže zabírá jak fenomenální vzestup v Memphisu díky singlu Cry, Cry, Cry, tak následný pád a triumfální návrat prostřednictvím koncertu ve folsomské věznici.

Pocit otevřeného konce nepřijde - film jednak zabírá víceméně ohraničenou kapitolu Cashova života a končí vlastně tam, kde skvělou otvírací scénou ve věznici začíná. Následné retrospektivní vyprávění a dovětek končící „ano“ June Carterové je celistvou vzpomínkou.

Nejlepší ale je, že Walk The Line funguje i mimo rámec hudebního fanouškovství, protože je vlastně příběhem chlapa, který byl pro otce vždycky tím druhým a který se s tím musí celý život vyrovnávat, a hlavně - je čistokrevným příběhem o lásce mezi Cashem a Carterovou. Tenhle film prostě šlape, stejně jako Cashova muzika.