RECENZE: Služba hereckým legendám se filmu Vrásky z lásky vyplatila

Pouze dvě věci ve filmu Vrásky z lásky vnucují divákovi trochu podbízivé sladkobolno, čímž výsledek zbytečně zlevňují: sám název a návodová hudba. Ale jinak se naštěstí zrodila čistá a poctivá záležitost, zdánlivě zcela jiná než Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka.

Přesto je jistým způsobem fotbalové kronice až nečekaně podobná. V obou filmech totiž mladší tvůrci objevují hrdiny z jiných časů, vzpurné poslední mohykány odmítající umírat v posteli, a svou poctu jim vzdávají černým smíchem. Vrásky z lásky jdou ve své nenápadné oddanosti ještě dál.

Vrásky z lásky

70 %

ČR, 102 min., 2012

režie Jiří Strach

hrají Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Ivan Trojan, Lenka Vlasáková

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 63 %

IMDb: 6.5

Představují ryzí nadgenerační službu hereckým legendám a klasickému příběhu, jejž scenárista Marek Epstein vyklenul na půdě road movie s okamžiky úlevnými i mrazivými. Jiřina Bohdalová hraje nezdolnou bývalou hvězdičku s jadrným jazykem, Radoslav Brzobohatý učitele ztrácejícího zrak i sílu; protipóly jiskřící z vůle textu i z dávného soužití herců.

Všichni ostatní jim dobře slouží: kamera, střih, režie, výteční herci v epizodách od Ani Geislerové coby spiklenecké ošetřovatelky po Tatianu Vilhelmovou v roli přezíravé slečny z filmové branže. Nikdo se nepředvádí, nic nezavání okrasnými udičkami na festivalové poroty.

Jiřina Jirásková ve filmu Vrásky z lásky

Jiřina Bohdalová ve filmu Vrásky z lásky

Ve stavbě vázne trochu dlouhé čekání na první setkání dvojice, od něj už film postupuje vpřed soustředěně, cílevědomě a po vzestupné spirále. Brzobohatého tvář za stěrači nepojízdného auta mířícího na vrakoviště navodí podzimní náladu odevzdanosti, z níž seniora vytrhává jen souboj se synovou rodinou.

"Mám zákal, ne demenci," odmítá péči, nesnesitelný v hrdosti i naopak; trefnému vztahu otce k pokračovateli rodu prospívá i výkon Ivana Trojana. Bohdalové coby chovance ústavu v jejím dravém tažení trhlými aktivitami proti smířenému čekání na smrt zase pomáhá Taťjana Medvecká neboli komisní typ Velké sestry z Přeletu nad kukaččím hnízdem.

A také naprosto skvostná Jiřina Jirásková v roli spolubydlící, ulekaný věchýtek s peřinami v náručí. Když vedle rebelující Bohdalové usedne v němé podpoře na pelest, zazvoní jeden z nejsilnějších okamžiků. Je dobře, že v minulosti hlavní dvojice zůstane dost nedopovězeného a hrdinka díky minulosti herečky je stále jakoby v roli – odzbrojující baronka Prášilová, jež kouzelně zaranžuje i vlastní "sebevraždu" s udáním na Hrad.

Muž svou dávnou divu hledá unyle, ale jejich shledání je naopak rázné, prozaické a prozářené suchým humorem od akční variace na útěk z vězení až po vtipné milníky společné cesty včetně monologu "Můj muž trpí rakovinou", jenž uhrane policisty.

Zdrsnit dojetí smíchem, to vážně Epstein umí. Z nejbanálnější konverzace kolem jogurtů vykouzlí okamžik, kdy si herci bezděčně sdělí nejpodstatnější stránky života. I ticho v jejich podání je výmluvnější než hudba, která občas vnucuje pocity předem – a zbytečně, ti dva to pořád uhrají bez berliček a s mírou.

Na konkurzu, k němuž se žena toužící po poslední roli upíná, si Strach dovolí interní žerty v obsazení skutečných filmařů, jež běžný divák nepostřehne. Ale hlavně tu nastane okamžik pravdy, nejhlubšího ponížení, kdy padají masky. Načež se k stejně silné proměně Bohdalová vzepne ještě v "druhém", rodinném finále. Škoda závěrečné písně, jež prožitek "vysvětlí". Není třeba, vzpoura vždy zabírá, zvláště když rebelové přilepí publiku na tvář vytrvalý podvědomý úsměv, z nějž zcela přirozeně zaštípe sůl v očích.