RECENZE: Woody Allen v milostné komedii něžně opíjí španělským vínem

Novinka Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona jako by dokládala úsloví, že každý tvůrce točí po celý život jediný film, byť v obměnách. Vyloženě špatných kousků z Allenovy dílny se netřeba obávat ani ve chvíli, kdy režisér pomalu završí padesátku titulů a třiasedmdesát let věku.

Jeho Vicky Cristina Barcelona navíc patří v kolekci posledních let k těm vydařenějším, ale sám fakt, že se příběh odehrává na španělské půdě, ještě vůbec neznamená, že by Allen změnil styl.

Vicky Cristina Barcelona

70 %

USA-Španělsko, 2008, 96 min.

režie Woody Allen,

hrají Javier Bardem, Scarlett Johanssonová, Chris Messina, Penélope Cruz

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.1

Prakticky jen přenesl uměleckou výseč New Yorku do obdobné komunity v katalánské Barceloně. Pije se tu opojnější víno za zvuku španělských kytar místo jazzu, ale jinak se milostné kotrmelce odehrávají podobně, mezi lidmi, kteří si existenční bezstarostnost vynahrazují citovými zmatky a hrátkami s uměním – nebo na umění.

Letní Barcelona je jednou z titulních hrdinek; další dvě představují americké studentky přijíždějící na dovolenou. Dojemná Scarlett Johanssonová hraje citově přepjatou plavovlásku bez závazků, úsporná Rebecca Hallová věcnou brunetku před svatbou. Jejich povahy i činy provází obsáhlý vypravěčský komentář, jehož účel ironické zkratky se dostaví jen párkrát – třeba v glose k milování „Tentokrát nezvracela“.

Hádky ve vyšších otáčkách

Ale zbytečný slovní ornament přestane člověk vnímat, jakmile dívky na jedné vernisáži objeví přitažlivého malíře. Javier Bardem je opravdu démonicky bezprostředním bohémem – a přitom si drží odstup od šarže exotického nadsamce. Když zaskočené dívky přesvědčuje o výhodách noci ve třech, vychutnává si perlivý humor trapasu spolu s diváky; i jeho postupná vítězství mají půvab neupocené samozřejmosti.

Vicky Cristina Barcelona je zkrátka pravá romantická komedie: prchavá, ale náladově přesná, i když mírně „skleníková“ – dívky prakticky putují pouze mezi galeriemi a večery u svíček, kde hudba opíjí rychleji než víno.

Jenže v allenovské, příliš okaté interpretaci si lásku umí plně užít jen emotivní Evropa, kdežto materiální i prudérní Amerika ji „řeší“: jedna z dívek se trápí, druhá zkouší, je-li dost svobodomyslná.

Uvolněný sled veselých i melancholických dní zpřetrhá až po půli filmu nástup navenek poničené, přesto žádoucí Penelope Cruzové v roli malířovy stále žárlivé exmanželky. Právě ona dodá filmu tu pravou jiskřivou šťávu, a kdykoli ve vášnivých půtkách s Bardemem přejdou do své mateřštiny, dostává se film do otáček, jako by se hrálo Manželství po italsku ve španělské verzi.

Leckdo se dokonce přistihne, že tihle dva a jejich výbušně horoucí vztah věčných rozchodů a návratů by mu na plátně úplně stačili – i bez amerických studentek, jakkoli Johanssonová s nimi spoluvytváří rozkošně třaskavý mezinárodní trojúhelník spějící k dámské jízdě. Nicméně velké finále si přivlastní opět Cruzová a její sólo a la Dívka s pistolí už nikdo a nic nepřebije.

Woody Allen zahraje v Praze

Woody Allen zahraje Praze

Čtyři dny před Vánocemi dorazí do Česka opěvovaný herec a režisér Woody Allen. Tentokrát se představí jako klarinetista, se svou kapelou New Orleans Jazz Band zahraje v pražském Kongresovém centru.

Kromě průhledné konfrontační teze o nudných Američanech a vášnivých Evropanech trochu ruší i motiv manželské krize postarších hostitelů dívek, jímž děj nabobtná pouze proto, aby jedna z hrdinek viděla svou budoucnost jako v zrcadle.

Ale to je jen kousek korku ve vínem provoněném filmu, jenž není přímo strhující ani nepřináší nic nového pod sluncem, ale plyne jakoby mimochodem, s lehkou duchaplností a slunečnou přirozeností. Vicky Cristina Barcelona připomíná prázdninové intermezzo, které chvíli bolí a na něž se v penzi rádo vzpomíná.