RECENZE: Ve Vertigu udílí Alfred Hitchcock lekci z thrilleru

- Sedmnáctiletí, kteří se dnes hrnou do kina "na thriller", možná netuší, co tohle žánrové označení vlastně skrývá. Ne vždy totiž filmy tohoto typu musely nutně plavat v potocích krve.

Když před čtyřiceti lety točil „mistr hrůzy“ Alfred Hitchcock své slavné Vertigo, za thriller se považoval napínavý vzrušující příběh, zejména s detektivním motivem; zatajeného dechu se však docilovalo umnějšími prostředky než svištícími střelami středního doletu.

Vertigo

80 %

USA, 1958, 128 min.

režie: Alfred Hitchcock

hrají: James Stewart, Kim Novaková, Barbara bel Geddes, Tom Helmore, Henry Jones, Raymond Bailey, Ellen Corby, Konstantin Shayne, Lee Patrick

Kinobox: 81 %

IMDb: 8.3

Vertigo (vertigo znamená závrať) představuje čítankovou ukázku žánru, diktovaného nikoli agresí, nýbrž tajemstvím. Třebaže divák „vycvičený“ sérií moderních detektivek možná zápletku prohlédne, přece mu Hitchcock nedovolí vstát před závěrečnými titulky: jednak si přece jen není jist (co když to bylo nakonec úplně jinak?), jednak ho podvědomě poutá fantaskní, téměř mysteriózní styl vyprávění. Přitom jde o „pouhou“ detektivku s milostnou romancí - jenže dokonalou ve všech směrech.

Vertigo má svého nutně osamělého detektiva ztělesněného Jamesem Stewartem. Policejní službu opustil poté, co při akci selhal kvůli nepřekonatelnému strachu z výšek. Má i „osudovou ženu“ dokonce hned dvě (dvojrole Kim Novakové). Tu první detektiv na manželovu objednávku stopuje, zamiluje se do ní a po její smrti se zhroutí; z té druhé se posedle snaží vytvořit přesný otisk předchozí lásky.

K detektivovi dále patří „doktor Watson“: Hitchcock jím učinil stopařovu přítelkyni, věrnou vrbu jeho nářků, která tiše žárlí na přízrak své sokyně. A to je vlastně vše: žádné policejní hordy se neřítí ulicemi, agenti nevyskakují z vrtulníků ani z ponorek a smrt nespoléhá na anonymní krvavé masy - naopak ukazuje velmi soukromou, adresnou a o to účinnější tvář.

Je to opravdu všechno? Samozřejmě není; rozhodující úlohu hraje způsob, jímž režisér příběh sděluje, onen znepokojivý, až existenciálně stylizovaný tok vyprávění na pomezí reality a snu, s všudypřítomnou záhadou v zádech. Pocitem neskutečnosti a neurčitého „deja vu“, tedy zážitku snad už kdysi sdíleného, obklopuje Hitchcock svou hrdinku „jen“ díky hře světla a přítmí.

Detektiv ženu sleduje tmavými, špinavými uličkami - a najde ji v pastelových barvách zakletého květinářství; podobně putuje příšeřím kostela, až ho zaslepí jasná zář galerie, kde tajemná bytost sedí před vlastním obrazem. Temná úzkost a líbezné měkké světlo se střídají a vedou přitom zvláštní dvojici efektně od bouřlivého nočního oceánu k vlídnému krbu a zpět - a zároveň vykreslují zmatek, kterému poblouzněný detektiv propadá stále hlouběji.

Teprve v okamžiku, kdy i publikum tone v podivném světě zdánlivě nemožných příhod, vyvede je režisér zpátky na pevnou zem racionálního uvažování: vzpamatujte se, vrahem je přece zahradník. Snad jenom milostné scény divákovi brání, aby spolkl stařičkou návnadu i s navijákem: vášnivé polibky nad mořem totiž rozesmějí přepjatou dobovou patinou.