Neboť v jeho pojetí – chválabohu! – nesedí národy přisáty k televizorům, kde jim prezidenti slibují, že zkázu odvrátí parta politicky korektních superhrdinů.
Spielberg líčí skutečnou válku, kde neplatí žádná pravidla kromě snahy o přežití vlastní a nejbližších. Válku „zdola“, kde není spasitelů v čele mas, ale v chaosu bloudí miliony svébytných komunit – rodin. Jednu z nich si král vypravěčů vybral, a tím znovu zvítězil.
Tom Cruise v hlavní roli je totiž antihrdinou tak čirým, že by slušel rodinné komedii. Ze směny v docích odchází s nedbalostí frajírka, kterému právě padla a víc ho nezajímá, další stránku jeho osobnosti určí děti, jež mu bývalá manželka svěří na víkend.
Vztahy uvnitř trojice jsou vůbec nejlepším prvkem filmu. Dospívající syn otcem otevřeně pohrdá, je otrávený, přezíravý, rebelský. A přemoudřelá dcerka tatínka karatelsky poučuje, jako by ona byla matkou a on nezralým klukem – jímž v podstatě také je. Z půvabně rozehrané domácké partie tryská tolik humoru, až je skoro škoda, že do ní vtrhnou vetřelci z jiného žánru.
Zahraničí už sužují bouře, ale tahle rodina ani sousedé nežijí televizními zprávami. I na hrozivé blesky se dívají přes prádlo na dvorku, a když začne pohroma, bortí se jejich svět – nikoli Kapitol nebo socha Svobody, nýbrž místní kostelík před zraky bezmocných místních hasičů. Na půdě obyčejné čtvrti účinkuje hrozba osobněji, nadto přirozenosti prostých smrtelníků odpovídá i jejich chování, směs zvědavosti a strachu.
V tuctových sci-fi běží vědec k počítači, generál do štábu, ale běžní lidé jsou děsivým divadlem fascinováni jako domorodci první puškou. Efekty jsou výtečné, ale okamžiky ticha a hlavně nevědomosti ještě působivější. Nejtěžší ránu dítě dostane, když se i otec ukryje pod stůl a neumí říci, zda se jim nic nestane. Táta neví – to je konec všech jistot.
Cruisův zmatek je neskutečně věrný; netuší, co sám se sebou, natož s dětmi, podléhá jedinému instinktu: utíkat. Válka světů je vlastně road movie, příběh o křížové cestě, kde fantastické oči Dakoty Fanningové v roli dcerky křičí jednu velkou otázku hlasitěji než její hysterický jekot a panika ve třech zrcadlí vůkolní chaos bez vůdců, pokynů, rozvahy: Co se děje? Zase teroristi? Přišli odjinud? Z Evropy?
Ano, i tady si režisér dovolí drobty humoru provázející zkratové jednání: rychlé, bezdeché, nevědomé. Jen po výsecích hrdinům odkrývá, co se asi děje. Rafinovanost jeho strašení je poctou klasickému hororu: větší děs než obří hřbitov letadel provází holčičku, když si jen odskočí za keře, v jejím pohledu na řeku se zračí víc hrůzy, než voda ukáže, útržky šatstva padající z nebe obsáhnou víc úzkosti než v jiných filmech těla. A když dojde na tiché „čenichání“ vetřelců ve sklepení, člověk skoro volá: Dost, už dost, potřebujeme pauzu. Marně.
Nejde však o strašení čistě účelové. Spielberg nepřímo odkazuje k zážitkům, jež lidstvo zná. Uprchlíci připomenou židovské transporty, zdi popsané vzkazy New York po 11. září – a bez iluzí. Civilizaci nahradil pud, kruté lynčování, boj o jediné auto, o poslední místečko na lodi, před jejímiž osudy vybledne i Titanik. Režisér vypráví ráz na ráz, až se tají dech, a přitom podobně jako ve snímku Zachraňte vojína Ryana nabídne i složité mravní dilema: má otec, v očích syna zbabělec, udělat gesto vojáka, nebo stranou velkých dějin „jen“ chránit děti?
Pár zklamání se přece jen dostaví: Tim Robbins je až pouťově čirý cvok, vetřelci tušení působili hrůzněji než zhmotnění, a co se konce týče, platí, že film je lepší, dokud „naši“ prohrávají. To však nic nemění na tom, že Spielbergovi stačí necelé dvě hodiny, aby řekl vše, co chtěl, a sál se takřka nepohnul.
