RECENZE: Hopkins v zajetí rychlosti obstál

Film V zajetí rychlosti představuje nositele Oscara jako hereckého šampiona. Fakta, z nichž film vychází, slibují podívanou jen pro muže. Naštěstí klamně.

Roku 1920 si jedenadvacetiletý Novozélanďan Burt Munro koupil motocykl Indian Scout, až do stáří jej upravoval, v roce 1967 se s ním vydal do Států, kde v Bonneville na solné pláni zajel dodnes nepřekonaný rychlostní rekord, a legendou zůstal i po své smrti v roce 1978.

To je skutečnost. Nicméně snímek režiséra Rogera Donaldsona, přestože v něm padají termíny jako z magazínu Auto-moto-revue, má silné kouzlo i pro ženy včetně těch, jež nevlastní řidičský průkaz a karburátor považují za otce Terminátora.

V zajetí rychlosti

70 %

Nový Zéland/USA, 2005, 127 min.

režie Roger Donaldson,

hrají Anthony Hopkins, Lana Antonova, Chris Bruno

Kinobox: 80 %

IMDb: 7.8

Do jisté míry se o to zasloužil příběh sám i vlídně pozvolný, trochu menzelovsko-svěrákovský ráz vyprávění, který dokáže dojímání shodit vtipem, ale zejména hlavní aktér královské jízdy Anthony Hopkins. Jednoznačně přiřadil film V zajetí rychlosti k dílům, na něž se chodí kvůli hercům, a svého hrdinu zas k rolím, kvůli nimž se i hvězdy první velikosti obrazně řečeno přerazí.

Na cestě za snem
K tomu Hopkinsovi ostatně mnoho nechybí ani doslova, ne všechny scény s motorkou mohli převzít kaskadéři. Ovšem Hopkinsovo herectví nepotřebuje[/PRVNI_TEXT] skřípot brzd, aby se divákům tajil dech. Jeho Munro je typický, a přece jedinečný „bláznivý dědek“, jenž odzbrojuje zaťatou posedlostí, starosvětskou ctí a humorem.

Výsek z hrdinova života film člení do tří kapitol. Úvod až příliš rozvláčně hraje na city – po boku hrdiny stojí jeho pozdní láska, kluk ze sousedství a nakonec i ti mladí motorkáři, kteří si z veterána utahují, ale pak mu stejně jako půl městečka přispějí na cestu za moře. Mimochodem na cestu, kterou si musí odpracovat v lodní kuchyni a na niž si kromě pár dolarů a předpotopní motorky veze léky na srdce.

Ale přípravy tvoří jen zahřívací kolo. Do obrátek se film dostane ve střední, nejpůvabnější části, kdy penzista od protinožců objevuje jinou Ameriku, než zná ze starých filmů. Diví se spropitnému, jezdí vlevo, transvestitu si získává galantností, šéfa autobazaru zručností a všechny důstojným furiantstvím bez sebelítosti. „Sorry, měl jsem trochu infarkt,“ omlouvá se ve chvíli, kdy jiní volají záchranku.

Taky brojí proti pití a kouření, což ve Státech 60. let budí pobavený smích. Prostě po dílech O Schmidtovi či Příběh Alvina Straighta baví další road movie nezlomných kmetů na pouti za snem, vroubená zábavnými setkáními od milostného po indiánské a přehlídkou figurek zvaných sůl země.

Strach o vítěze
Závěr sice patří závodní dráze na bílé pláni, snu všech kameramanů, ale znovu i Hopkinsovi. Jeho oči nad řídítky stačí, aby se o něj divák třásl, ač od počátku věří v jeho vítězství. Byť místy uslzený, je to Hopkinsův svět – a on je jeho šampion.