Uznávaný režisér Peter Weir už natočil zdařilejší snímky než Útěk ze Sibiře. Ale to rozhodně neznamená, že by filmařsky selhal. Udělal jen to, co každý, kdo chce vyprávět evropskou historii za americké peníze: přidal vysvětlivky, které zasvěceného českého diváka zdržují.
Ruštější než Rus
Navíc do nesourodé mezinárodní skupinky vězňů, kteří na počátku druhé světové války prchnou ze sovětského gulagu, včlenil i Američana. Ale ten kupodivu nevadí, naopak si díky hereckému daru Eda Harrise postupně vybojuje místo na slunci hned za Colinem Farrellem, jenž je největší ozdobou filmu.
Jediný kriminálník mezi politickými vězni, jediný Rus, dokonalý příslušník dobové galerky od přízvuku přes vodku po bizarní "ideologické" tetování; Farrell ho vystihuje líp než mnohý moskevský rodák. Šíří trochu strachu, trochu smíchu a hodně výbušné nezralosti smíšené s tesknou ruskou duší.
Ve Farrellově a Harrisově stínu zůstává zbytek výpravy včetně polského vypravěče (a vůdce – jak jinak) v podání Jima Sturgesse. Krátce, ale silně zazáří ještě Saoirse Ronanová v roli dočasné a tajuplné souputnice mužů, které polidští.
Masky na Oscara
Ovšem Útěk ze Sibiře není odkázán jen na herce. Po rychlém úderném skoku od výslechu do lágru, kde s představováním vězňů přijde na řadu první dávka školního dějepisu, ale také drobné autentické triky přežití, se postupuje věcně vpřed – k útěku.
A třebaže se od počátku nabízí model hororové vybíjené s vědomím, že nemohou přežít všichni – zvláště ne ten, kdo se oddělí, a byť jako každá road movie má i Útěk ze Sibiře sklon k popisnosti, nelze mu upřít, že je zručně natočený. Má cit pro detail – třeba masky z kůry – i pro černý humor – když nejíš ryby, umřeš hlady.
Střídá vypjaté okamžiky jako rvačku s vlky o kořist s oddechovým časem jezerní idyly a krajní úvahy o kanibalismu s westernovou náladou psanců u trati, za níž už čeká prérie svobody. Jenže tou je Mongolsko a vstupní brána s rudou hvězdou jim bere naději. Musí se plahočit dál, i tady už mají komunisty – jak se Západu opět názorně vyloží nad troskami kláštera.
Právě neviditelné rudé obklíčení, bez honiček a přestřelek, povyšuje Weirův film nad běžné uprchlické cestopisy. A také kamera, která z nádherných scenérií neždímá malebnost, nýbrž protiváhu směšně malých postaviček, jež se přírodou nekochají, ale bijí se s ní o poslední zbytky sil a vůle.
Postupně si film nachází vlastní symboliku v čele s parafrází trnové koruny a čím déle a tišeji kráčí, tím víc se pocitově vylepšuje. Člověku náhle připadá, že už putuje s nimi. A na okraj, nominaci na Oscara za masky měl Útěk ze Sibiře proměnit spíše než vítězný Vlkodlak.
