RECENZE Tristan a Isolda: Dávná láska, úhledný zážitek

Osudová romance Tristana a Isoldy ožila ve filmu, který víc než herectvím okouzlí barvami či souboji.

Tři druhy zvědavosti se pojí s filmem Tristan a Isolda: na české herce a prostředí, na novou podobu staré legendy a na romanci jako takovou.

Tristan a Isolda

60 %

VB–USA, 2005, 126 minut

režie Kevin Reynolds,

hrají James Franco, Sophia Mylesová, Rufus Sewel

Kinobox: 67 %

IMDb: 6.8

Žádná z těch přísad v menu nechybí, žádná však také zcela nezasytí. Tak třeba Marek Vašut má v úvodu dokonce několik anglických vět, vzápětí však opouští scénu při masakru, kdy malý Tristan, jehož hraje šikovný Thomas Sangster známý už z Lásky nebeské, velmi krutě osiří.

Milenci na kraji světa
Pokud jde o mýtus, zmizel z něj nápoj lásky. Hrdinové se potkají sice nečekaně a osudově, ale bez čarovných berliček a jejich úděl je určován dobovou politikou.

Naopak romance se tónu pohádkové cudnosti nezbavila. Herci James Franco a Sophia Mylesová tvoří souměrný pár: on vypadá jako Hugh Grant zamlada, ona jako útlejší Kate Winsletová, ale jejich vášeň působí opatrněji než prudké ledové vlnobití v pozadí.

Kulisy „hrají“ za ně. Nádherné obrazy irského ostrůvku s barvami sychravé pustiny, kde zahřívání těla tělem působí jako zcela přirozený způsob první pomoci, tvoří zdání zapadlého konce světa, kde Tristan a Isolda připomínají první milence v dějinách.

Malebné efekty kamera vytváří také při snímání pohřebních či svatebních obřadů, v nichž zásadní roli hrají lodě a pochodně. Historicky vzato je to sice prazvláštní směsice odkazů, ale poslouží.

Totéž se dá říci o zápletce, kde se najdou prvky artušovské legendy včetně milostného trojúhelníku, veteš tajných chodeb i shakespearovské charaktery od chůvy po nejednoznačné zlo v podobě postav žárlivých, dotčených, zneuznaných – a tradičně uhrančivějších než „klaďasové“.

Muži na stadionu
K dobru lze režiséru Kevinu Reynoldsovi připsat zručně postavené souboje nikoli mas, nýbrž muže proti muži.

Zvláště turnaj má náladu vzrušující sportovní akce, jejíž borci žádají od diváků na „stadionu“ povzbuzování jako dnes atleti na olympiádě.

Řemeslník zkrátka natočil Tristana a Isoldu podobně jako před tím Hraběte Monte Crista či Robina Hooda: jako další úhlednou rytírnu.