Téma je provokativní, řemeslo solidní – ale natočil už lepší filmy. „Na rovinu: jsou to naprosto pitomé námitky,“ komentoval režisér výtky, že kvůli hrdinům pochybujícím o smyslu pomsty je Mnichov „morálně sporný“. A měl pravdu.
Potíž filmu však tkví úplně jinde. Tak tedy na rovinu: právě proto, že až úzkostlivě vyvažuje veškerá pro a proti, že se snaží být co možná spravedlivý, poctivý a nestranný, film nakonec nemá šťávu a působí odtažitě až unyle.
Člověk dýchající pro jednu či druhou stranu konfliktu jej může chápat kontroverzně, jiný divák se může nudit, protože od krále vypravěčů čeká víc než poučku, že násilí plodí zase jen násilí.
Tak to dopadá, když scénář píše divadelník, byť je jím proslulý Tony Kushner. Obsahuje spoustu řečí, úvah, polemik a čistě lineární děj, postupující více méně mechanicky jen od jedné likvidační akce k druhé, třetí, čtvrté...
Mění se pouze cíle a metody agentů Mossadu na trestné výpravě, jimž za peníze pomáhá francouzská „rodinná firma“ – což je motiv líbivý, leč čistě doplňkový. Tudíž autorská stavba příběhu předem vylučuje strhující, bezdeché drama s tajemstvím a očistou.
Naštěstí tam, kde mu scénář umožní vstoupit na čistě filmovou půdu, kde může beze slov vyprávět obrazem, náladou, střihem, akcí či emocemi, je Spielberg jako vždy skvělý. Hned v úvodu doprovodí bezstarostný klukovský návrat sportovců z hospody přes plot olympijské vesnice ryze podprahovým mrazením v zádech a z tušeného ohrožení přeladí rovnou do neméně účinného reálného úderu – návalu hrůzy, chaosu a hysterie, jejž dokresluje vyrovnaná řada televizních štábů.
Ale sotva opustí Mnichov, jehož brutální výjevy pak dávkuje postupně, dostane film do vínku jedno z nejvypelichanějších klišé: idealistického hrdinu, který je povolán do služby vlasti od těhotné manželky. Tým, jemuž velí, má naopak příjemnou stránku: nejsou to zrovna neprůstřelní profesionálové typu 007, spíše civilové, které by člověk tipoval na přepadení venkovské pošty. Také se jim každý plán nějak zvrtne.
S putováním za kořistí se důmyslně mění nálady a barvy míst. První atentát hostí šeré domácké zákoutí Říma, v druhém dojde na Spielbergův oblíbený prvek – ohrožení nevinného dítěte, třetí zdobí balkonová scéna z hotelu, jenž se za chvíli otřese výbuchem. Libanonskou idylu rozbije bizarní armádní monstrakce, v řeckém brlohu se sejdou snad všechny teroristické bojůvky světa v jediné místnosti, kde svedou mlčenlivý souboj nervů o výběr hudby z rádia. Tohle Spielberg vážně umí, zvlášť když zavadí o strunu humoru.
Jenže k tomu nemá téměř příležitost a vlastně ani hrdinu. Úhledně nanicovatý Eric Bana prostě není Tom Hanks nebo Tom Cruise, na nichž Spielberg často staví, Daniel Craig coby řidič komanda si jen testuje půdu pro roli Bonda a hlavně: Mnichov má svým způsobem „kolektivního hrdinu“. Ani ve chvílích, kdy partu rozklíží pochyby o účelu mise a strach z vlastního ohrožení, se z ní nikdo výrazněji nevydělí.
Po dlouhých dvou hodinách se na plátno vrátí „zbytek Mnichova“, který znovu vybičuje smysly zoufalou nesmyslností umírání. Další slova jsou zbytečná, hrdinovo urputné milování s vytřeštěnýma očima tvoří silný vykřičník za spirálou zážitků, kterých už se nikdy nezbaví. Jenže za něj se ještě navěsí debaty ve stylu schůze „shrneme a zhodnotíme“.
Mnichov rozhodně není propadák. Jen důkaz, že fantazie znamená pro filmy povzbuzující lék, kdežto politická korektnost smrtící jed.
