Ne všechny byly přijaty stejně nadšeně. Epizodu III – Pomsta Sithů však potlesk provází i na rozloučenou. Právem.
Nejde totiž o pouhý fanouškovský hold celému naplněnému snu. Nejnovější z Hvězdných válek obstojí i sama o sobě, ačkoliv vypravěčsky měla možná nejtěžší úlohu – vytvořit plynulý most návaznosti mezi původní trojicí filmů a později natočenými díly, které líčením událostí předchozích postupují proti času.
Jen uhlídat všechny detaily zpětného chodu tak složitého hodinového stroje, jehož kolečka do sebe musí přesně zapadnout právě nyní, v příběhu propojujícím dvě generace hrdinů, musí být práce tuze nimravá. Třeba robotům putujícím všemi díly bylo nutno vymazat paměť, aby „příště“ nic nevyslepičili.
Jenže kdyby Lucas doplnil chybějící článek řetězu pouze mechanicky, potlesku by se nedočkal. Věrní diváci přece z dosavadních dílků skládačky vědí, co se v Epizodě III zhruba odehraje – ale zajímá je, jak. Znalci ať odpustí zjednodušený popis pro nezasvěcené, existují-li vůbec ještě nějací: ví se, že jeden z „hodných“ rytířů Jedi, jehož rodokomen se vine celou ságou, přejde na stranu „zlých“. Ale netuší se, kterak to Lucas zařídil a natočil.
Oboje zvládl čistě. Od černobílé dělby pohádkových světů na kladné a záporné přešel definitivně k mýtům v duchu Pána prstenů, tedy k pokušitelskému souboji světla a temna v mysli každého jednotlivce. A pro Anakina Skywalkera připravil místy snad až příliš rozvláčné, nicméně důkladně zdůvodněné martyrium pochyb a rozhodování.
Čtěte recenze dalších dílů |
Jeho volba se nedá zlehka odsoudit, nezralost ctižádosti a netrpělivosti stojící proti moudrosti a pokoře jsou jen jedním odstínem vnitřní války. Roli v ní hrají i láska, strach, v neposlední řadě zmatek i ztráta iluzí v soukolí vysoké politiky.
Přelévání sil výmluvně ukazuje, jak snadno se překlápějí vzletné poučky o míru a pravdě na tu či onu stranu, jak se „výjimka“ může rázem proměnit v pravidlo. Navíc Pomsta Sithů, stavějící proti sobě bytosti dosud blízké a věrné, vnáší do kroniky rodu Skywalkerů rysy takřka antické osudovosti. Ti nejlepší jsou schopni nejhoršího, dokládá.
Temnota obsahu, k níž se Epizoda III přiklání, pomohla Lucasovi i v obraznosti. Z dokonalosti triků stírá svou náladou jistou umělost, i z lyriky, která není režisérovou nejsilnější zbraní, učiní kradmé tísnivé příšeří přece jen únosnější podívanou než v jiné scéně, kde si hrdinova milá nekonečně pročesává vlasy.
Ubylo sice humoru, nicméně svou kratičkou suchou úsečností těší o to víc – jako hrátky s výtahem nebo větička „něco nám upadlo“ glosující skutečnost, že z vesmírné lodi zbyla jen ohořelá polovina, přistávající nouzově přímo „do publika“. Nájezdů z plátna na diváky je víc, od přívalové vlny po žhavou lávu, na níž se „surfuje“ v klíčovém souboji.
Bojové scény se sice občas zahlcují sebeúčelnou efektností, sestřih by jim slušel, ale budiž to Lucasovi odpuštěno. Už kvůli všem těm stvořením vzešlým z jeho hravé fantazie, po kterých se bude stýskat.
