Být to jiný, sólový film, hodnocení by se hravě vyšvihlo o deset procent výše. Jenže Shrek Třetí se nepoměřuje s běžnou produkcí, nýbrž s vlastními legendárními předchůdci, Shrekem a Shrekem 2. A z té trojice prostě vychází nejslabší, byť i nadále příjemně baví.
Jak vypadá Paroubshrek
Jistým způsobem se „případ Shrek“ podobá Pirátům z Karibiku. Na rozdíl od nich sice zlobr svou metráž nenafoukl, ale pocitově se obě „trojky“ zdají delší, než jsou, a obě ze stejného důvodu: už se tolik nestarají o příběh. Přelidňují se postavami a přesycují vedlejšími motivy, hrají si s ozdůbkami, které netáhnou dopředu děj a baví víc v duchu kabaretu než vypravěčství.
Někdejší dravá řeka se zkrátka rozlévá do širokého ústí; je tu malebno, děti se tu mohou bezpečně brodit, ale dospělým se lehce stýská. Ne že by nebylo čeho se chytit. Výpravná šmíra muzikálové scény, jež film rámuje, má nádech Cimrmanů na Broadwayi; hudba tradičně zabírá na dotek; vedle původní verze se nijak zvlášť nepropadá solidní dabing včetně nováčka Jakuba Chromečka, jehož puberťák Artie je výrazově přesnější než Justin Timberlake v originále.
A sotva se ústřední pár objeví sešněrován v královském úboru, kino aplauduje hrdinovu výroku: „Připadám si jako Paroubshrek.“ Další půvabné jazykové hrátky potěší ve škole, kde příští rytíři kulatého stolu dle Shreka „magoří z her“ a maturantky v úborech středověkých roztleskávaček cedí skrz žvýkačku: „Och, jak husté!“
Ale právě z barvitého učiliště, jež kříží potterovské Bradavice s dávnými kláštery i dnešní Amerikou, vzejde školometská postava otloukánka Artieho, kterou tvůrci obětují „výchovnému poslání“, kletbě Shreka Třetího. Neboť titulní hrdina musí mladíka poučit, vyškolit a otevřít mu oči, což platí i v obráceném gardu.
Druhá vůdčí linka se totiž týká Shrekovy paniky z otcovské role, k níž zase on musí dozrát - ale zatímco jeho noční můry plné batolat mají svižnou hororovou nadsázku, převýchova outsidra Artieho v moudrého krále Artuše je zkrátka a dobře otrava.
Dej sem dítě!
Kupodivu si autoři příliš nevyhráli s vděčnější dějovou linií, kterou nabízí vzpoura „zlých“ pohádkových postav proti jejich údělu poražených. Až na jednotlivce, jako je kapitán Hook honící Petera Pana, se nestačí vyřádit; přitom Popelčina tlustonohá sestra či královna ze Sněhurky mohly rozvíjet nejsilnější složku filmu, totiž situační parafráze (téměř) beze slov.
Čtěte recenze dalších dílů |
Každý si mezi nimi najde favorita: Shrekovy katastrofické panovnické úkony při pasování rytířů a křtu lodi, trojí umírání žabího krále, přerod Sněhurky z disneyovské křehotinky ve vůdkyni hitchcockovských Ptáků či Perníčka, jemuž se v předsmrtné hrůze odvíjí před očima „film“ jeho života.
Osobně sázím na chůvu-trpaslíka s výrokem „Dej sem dítě!“ nebo pálení podprsenek, jímž se parta princezen mění v úderné bojové komando. Bylo na čase: dosud jen žvatlaly podobně jako potrhlý kouzelník Merlin s rysy žvanivého staříka.
Shrek Třetí dává slovům vůbec značný prostor i váhu. Ve zkratce vlastně líčí, že vyhrává ten, komu to líp mluví, kdo se ze všeho „vykecá“ a jiné „ukecá“, zde na divadelní půdě tedy šikovnější herec nad ochotníkem showbyznysu.
Je to pořád roztomilé, zvláště závěrečný bonus s malými zlobříky a tancem v titulcích, ale tu prvotní jiskřivou chytrost a zdravou drzost jako by si režisér předešlých dvou dílů Andrew Adamson při loučení odnesl s sebou.
