Na rovinu: Rozchod nepatří k zázrakům, kvůli nimž se valí davy do kin i v krupobití; zosobňuje slušný mírný nadprůměr. Ale na to, že jde o francouzské milostné psychodrama napsané i natočené ženou, příležitostnou herečkou Catherine Corsini, umí příjemně překvapit.
Rozchod se totiž netváří tak apartně jako mnohé francouzské studie citů uzavřené v bludném kruhu umělých vášní. Je civilnější, přirozenější, svižnější - vypravěčsky, ale hlavně herecky. Což možná plyne z paradoxu, že ústřední trio herců nepochází z Francie.
Angličanka Kristin Scott Thomasová ve Francii studovala a pracuje tu, podobně jako španělský rodák Sergi López v roli jejího milence. A bojovného manžela představuje izraelský herec Yvan Attal.
Všichni mají zkušenost z uznávaných mezinárodních produkcí, tudíž jako světoběžníci byli schopni dát zdánlivé banalitě milostného trojúhelníku výraz bez obvyklé přepjatosti a prázdných gest. Hercům mileneckého páru navíc zjevně pomáhá, že i jejich hrdinové tu vystupují jako cizinci.
Ona, matka již dospívajících dětí, potkala svého manžela před lety coby britská studentka na prázdninové brigádě ve Francii; on, španělský sezonní dělník, sem přijíždí za prací. Proto mezi nimi může působit i jistá spiklenecká příchylnost dvou vetřelců vzešlých ze svobodomyslnějších kultur než ze vžitého francouzského kastovního systému společenských elit: zatímco manžel, vážený lékař, si jméno námezdního zedníka ani nezapamatuje, jeho ženě nečiní potíže mu pomáhat.
Nicméně to je jen podprahové koření vztahu založeného na osudové vášni, jehož kroniku odstartuje neviditelný výstřel v noční vile - pak vyprávění skočí o půl roku zpět, takže pro diváka zachovává tajemství, kdo a na koho mířil.
Šest měsíců, během nichž hrdinka obrátí svůj sladký život v ruiny, začíná velmi věcně na všedním půdorysu, z nějž se zpravidla rodí lechtivé anekdoty o znuděné paničce a přitažlivém řemeslníkovi. Jenže Rozchod rozdá karty chytřeji a partii žene rychle do obrátek, byť přes oslí můstky sociálních tónů.
Naštěstí se Kristin Scott Thomasové dá věřit každý pohyb i slovo. Je naprosto nehvězdná, uvolněná, ve scéně s vosou hravě svěží a v padesáti letech může své tělo směle předvádět v postelových scénách.
Navíc dokonale odstiňuje vývoj vztahu: zmatek po prvním polibku o berlích; chuť exotického dobrodružství při vstupu do otřískané ubytovny za nositelem sex-appealu „jiné třídy“, kam se plíží jako rozechvělá holčička s kyticí; a pak čiré šílenství, poslední výkřik ženské pošetilosti před rezignací stáří, kdy za sebou pálí všechny mosty.
Strmý pád
Trochu románově vyzní ženino „čestné přiznání“, nicméně odstartuje manželskou válku, kterou zdobí dvě přednosti. „Hodní“ a „zlí“ tu nemají jednoznačné rysy a chudá letní láska nejenže hory nepřenáší, nýbrž své aktéry přivede až na dno. Přičemž herečka dál stupňuje chorobnou posedlost beze studu i zábran přes děsivý pád důstojnosti k žebráckému výprodeji až po okamžik dobrovolné prohry: malátná, vyhaslá, zestárlá. Tehdy se děj vrátí k výstřelu, který dostane nečekanou pointu.
Nic vyloženě převratného Rozchod nepřináší a pár klišé si měl odpustit, ale dobře vystavěná a výtečně zahraná variace na věčné téma zase není tak málo.
