Filmy Roberta Sedláčka nikdy nebyly divácké v pravém slova smyslu. Dokonce i ten poslední, Největší z Čechů, byl divácký jen velmi nenápadně, skoro by se chtělo říct "tajně".
Film Rodina je základ státu udělala v tomto směru velký krok kupředu. Ne že by rezignoval na společenskou kritiku, jen ze všech snímků tohoto režiséra nejvíce ctí žánr(y). V popředí tak poprvé stojí příběh, nikoli společenské motivy; ty tentokrát jen zlehka probublávají skrz dění (ale o to více na ně slyšíme).
Sám režisér popisuje svůj film jako rodinné drama a roadmovie v jednom. Což je trefné, ale nikoli úplné: nejvýraznější složku "Rodiny" totiž tvoří humor. A to humor mnoha odstínů. Někdy je poťouchlý, jindy absurdní, často hořký a sarkastický, ale také něžně poetický nebo chápavě lidský (pozor, nezaměňovat s termínem lidový).
"Mami, taťka mluví z rozhlasu!"
Tequilové noční rozjímání na téma "Jsem svině, když pomáhám sviním?", které hlavní hrdina, z korupce obviněný manažer Libor, pronese uprostřed noci do tlampačů obecního rozhlasu, v sobě nese tragiku i humor. Když pak ale jeho rozespalá malá dcerka zatahá maminku za rukáv se slovy: "Mami, venku mluví taťka z rozhlasu!", dostane celá fraška zase úplně jinou náladu.
Fotogalerie |
Ostatně právě intimní rovina rodinného života, všechny ty zdánlivě nepodstatné postřehy a detaily jsou tím, co je na Sedláčkově novince to nejcennější. Živočichopis společnosti režisérovi jde, o tom už nás přesvědčil mnohokrát, ale osobní prožitek z nás naposledy vymáčkl, když natočil Pravidla lži. A to už je něco let!
Jsou to vlastně jen momenty: rodinné přespávání v provinčním hotelu, kde cvaká radiátor ("Kdo má v tom rámusu usnout?!), (ne)povinné poznávání vlasti, zpívání v autě, filozofování o konci světa nad slivovicí ze zavařovaček... Přesto mají zcela nezpochybnitelné kouzlo – na rozdíl od scén "drsných" výslechů a salonních konverzací, jež nám chtějí zvěstovat prohnilost systému, ale vyznívají naprázdno.
"Kauza" ve filmovém kabátě
O co tu vlastně jde: firma, ve které pracuje bývalý učitel a dobře situovaný manažer Libor (Igor Chmela), je obviněna ze zpronevěry. Jednoho dne tak musí i on, "pěšák, který se jen připletl", vyklidit kancelář a nakonec i svůj luxusní domov. S nic netušící manželkou (Eva Vrbková) a dětmi se vydá na útěk a ač má policii v patách, moment, kdy jí řekne pravdu, oddaluje, co to jde. Zprvu si hraje na to, že si prostě jen tak vyrazili a dohání, co jako každý správný workoholik zameškal: vztahy s manželkou, dětmi i kamarády. Návštěva u bývalých spolužáků z Moravy (Jiří Vyorálek, Simona Babčáková) se tak ukáže být nejen vítaným azylem, ale i "nastaveným zrcadlem" a spouštěčem skrývaných emocí.
S určitou mírou nadsázky by se dalo říct, že Sedláčkův film rozvádí to, co denně čteme novinách: ke jménům dosazuje konkrétní osudy a tváře a dopodrobna ukazuje, co se stane, když si na "kmotra" došlápne spravedlnost.
Dokud jen popisuje, funguje perfektně – tíživý strach z budoucnosti, bezmoc, nervozita, tedy emoce, jež prožívá pronásledovaný hlavní hrdina, se přenáší i na diváka, a i když ho tvůrci nijak neobhajují, podvědomě mu začne držet palce. Naopak tam, kde se uchyluje ke schématům – zásadoví, ale nešikovní policisté, bezruká justice, "čistý" venkov – přichází příběh o sílu a věrohodnost. Zůstává jen teze a teze do dramatu nepatří. Natož pak do roadmovie.
Čistá Morava
Režisér Robert Sedláček
Ústřední dvojice hraje dobře, obzvláště Chmela modeluje Libora jako sympaticky normálního člověka: jeho rejstřík zahrnuje hysterii i vnitřní neklid, bolestínství i schopnost sebeironie, citlivost i obhroublost, statečnost i zbabělost, zkrátka vše, co je vlastní bytostem chybujícím, nikoli však zatraceníhodným. Naopak detektivové, kteří jsou mu v patách, představují jedno velké klišé: svatá dvojice a udeřivší matka spravedlnost v jednom.
Simona Babčáková v roli rázné spolužačky Lenky, která žije šťastný, i když ne zcela naplněný život na venkově, jiskří jako vždy a etudy z jejího manželského života s rezignovaným Jiřím (Jiří Vyorálek) jsou vděčné a tak trochu krasosmutné. Jejich účinek však kazí svatozář, kterou Sedláček nasadil všemu a priori nepražskému, prostému a nesnobskému; jako by se právo na štěstí a spokojenost odvíjelo výhradně od výše konta. Na tuhle strunu ostatně chvíli drnká i závěr s absurdní honičkou na pozadí katalogově dokonalé svatby.
Do očí bijící klišé však naštěstí režisér včas zarazí, a loučení tak proběhne v roztomilém duchu grotesky, která ústí v úsměv a vzkaz, že rodina skutečně JE základ všeho. Tedy kromě toho prohnilého zkorumpovaného státu.
