A co se týče rodinné Říše hraček, ani hvězdná jména Dustin Hoffman a Natalie Portmanová z ní nevyhnala rozjímavou nudu.
S půvabnou animací úvodních titulků se vtírá otázka, zda zbyly nápady i na film sám. Nezbyly - tedy s výjimkou výtvarné složky.
Osazenstvo kouzelného hračkářství tvoří Portmanová, křehce něžná jako holčička, a Hoffmanův kudrnatý výstřední stařík, pohádkový dědeček v ráji dětí, kde najde azyl i „divný“ kluk bez kamarádů a v němž se nový účetní, škrobený suchar, učí snít a milovat.
Starosvětský krámek, starosvětské hračky a starosvětské kázání pro hodně malé diváky se pokoušejí napodobit barevnou výbušnost Karlíka a továrny na čokoládu, ale fantazie bez řádu a hranic unavuje.
Na plátně se odvíjí „ulítlejší“ Studio Kamarád, v němž se rekvizitáři a trikaři utrhli ze řetězu; jinak se vlastně nic neděje, dialogy znějí jako z jiné planety a nešetří poučkami ani dlouhými meditacemi o smrti neboli „odcházení“.
Říše hraček prostě dokládá, že představivost bez příběhu nestačí, a když se smíchá trocha dadaismu s prvky Vzpoury hraček, vznikne fantazmagorická chvála bláznovství, jíž chybí vtip.
