Zájem se dá očekávat také od čtvrteční české premiéry. Důvod je zjevný: po snímcích s uměleckými ambicemi se dvojice vydala na divácky vstřícnější žánrovou půdu.
A dokázala, že umí i strašit. Prokletý ostrov zosobňuje thriller skutečně působivý, promyšlený a takříkajíc „vymazlený“ do detailu, leč zároveň s sebou nese jednu dvojsečnou ošidnost. Kromě účinné atmosféry totiž stojí na pointě, již nelze prozradit, a právě ta do značné míry rozhoduje o soukromém přijetí celého filmu.
Kdo závěrečné řešení uvítá, zvedne známku na osmdesátku; kdo je zavrhne coby podpásovku na diváka, sníží ji na šedesát. Sedmdesát procent v recenzi tudíž značí statistický průměr obou možností a zároveň míru respektu vůči pohledné filmařině, kterou Scorsese dovede zkrášlit i zdánlivě tuctovou dobovou detektivku. Některé pomůcky v rukou Mistra zkrátka neselhávají, i když jsou staré jako dějiny kinematografie.
Krysy, vlny, útesy
Nic nenastolí tísnivě tajemnou náladu tak rychle jako houkání lodi ztracené v husté mlze a nikdo se na její palubu nehodí lépe než policejní parťáci s patinou starých dobrých chandlerovek, které hrají velmi vyrovnaně Leonardo DiCaprio a Mark Ruffalo.
K pocitu trvalé hrozby postačí pušky dozorců na ostrově, kam hrdinové přijeli pátrat po vražedkyni uprchlé z psychiatrické léčebny, a hlavně nehostinné místo samo – jako by se za každým rohem měl vynořit Sherlock Holmes hledající na blatech psa baskervillského.
S rozkošnickou pečlivostí tvůrci přisypávají veškeré přísady žánru, jejž divák očekává i vychutnává: bizarní stádo pacientů v okovech, podivnou šifru, záhadu zamčeného pokoje. Pochopitelně též bouři, dokonce hurikán, jenž hrdiny odstřihne od telefonu, elektřiny i pomoci z pevniny; dále hřbitovní kryptu, zlověstný maják, jeskyně s krysami i nádherné útesy nad zpěněnou hradbou vln.
S klasickým žánrovým arzenálem Scorsese zachází, jako by jej současně nadšeně objevoval i s láskou oprašoval; rozhodně vynalézavěji než tvůrci polopatického lekání ve Vlkodlakovi.
DiCaprio v režisérových rukách dokáže balancovat na hraně profesního rozumu a osobní posedlosti své postavy; coby speciální bonus přidává přesný projev jinak neviditelné a nesdělitelné migrény.
Jeho protihráč Ben Kingsley zosobňuje kultivovaně sarkastický typ hlavního podezřelého, o Ruffalově nevtíravě silném výrazu srovnatelném s DiCapriem už byla řeč, pouze Michelle Williamsová vyhlíží v téhle sestavě zaměnitelně.
Bohužel se film neobejde bez klišé vzpomínek, představ a nočních můr, které obnášejí dost účelové, byť účinné prostřihy do koncentračních táborů nebo předávkované, ač výtvarně podmanivé čarování s padajícím sněhem, listím či popelem. „Snové“ výjevy film příliš nastavují, a navíc se opájejí samy sebou, svou hýřivou obrazovou marnivostí.
Kdo je tu blázen?
Žánrové lahůdce paradoxně ubírá na síle, kdykoli se snaží být víc než „jen“ detektivkou a půjčuje si tu něco z Freuda, tu něco z Kafky. Je to film vskutku pochmurně napínavý z hlediska vnímání, ale nikterak nový, pokud jde o jeho obsah odkazující k relativizující šarádě, kdo je „blázen“ a kdo „normální“.
Prokletý ostrov do ní vnáší přemíru konstrukční rafinovanosti. Nejprve se tak dlouho drží veškerých příznaků a principů modelové hry na dalekosáhlé spiknutí, až si člověk začne říkat, že už by děj potřeboval nečekaný obrat jako sůl. A ten po dvou hodinách opravdu přijde, vše, co mu předcházelo, rázem zpochybní a v kině zanechá dílem uznalost, dílem rozmrzelost.
Ovšem případné divácké reklamace musí mířit na adresu autora předlohy, jímž je Dennis Lehane. Na Scorseseho vypravěčskou bravuru si nelze stěžovat, nanejvýš na to, že když si začne vymýšlet dekorativní obrazy, neví, kdy přestat.
