RECENZE: Film Poupata dělá tučnou tečku za hubeným rokem

Dospělá prvotina se vidí zřídka, ale Poupata činí výjimku. Sociální drama s Vladimírem Javorským konečně vnáší do české tvorby věcnou věrnost příběhů "tady a teď".

Z filmu Poupata | foto: Czech Film Center

Naděje umírá poslední - a není nad příjemné překvapení na konci slabého roku. Zralý, sebejistý, ale nikoli sebestředný debut Zdeňka Jiráského Poupata zastupuje přesně ten typ filmů, za něž se vedle autora smeká i před osvíceným producentem (zde Viktorem Schwarczem), jimž sluší podpora ČT a státního fondu, ale přitom je dokáže ocenit i divák. Jiráský totiž ví, jak zlomit podvědomou nechuť vůči sociálnímu dramatu: černým vtipem.

Neobjevil sice novou planetu, napsal a natočil variaci na téma známé od Lásek jedné plavovlásky až po Štěstí. Ale variaci osobitou, svébytnou, současnou a velmi autentickou, počínaje jazykem mladých a konče zimní náladou špinavé krajiny severu.

Ve zkratce ji vyladí sníh, vlaky, koleje a v železničářské boudě Vladimír Javorský coby vyhaslý typ ztracence mezi Aloisem Nebelem, zastydlým hipíkem, poustevníkem a otrokem hracích automatů, jejž z letargie na chvíli vytrhne osudová vteřina na přejezdu. Odnikud nikam tu bloumají těhotné školačky či opilí mikuláští čerti, a přece bezcílnou marnost konce světa prozařují bizarní sny i obrazy jako anděl mezi komíny.

Poupata

70 %

ČR, 94 min.

režie Zdeněk Jiráský

hrají Vladimír Javorský, Malgorzata Pikus, Marika Šoposká, Josef Láska

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.6

Stylizace Poupat je promyšlená, ne však umělá, a byť nešetří drsností, vnímá ji s fantazií a groteskním humorem. Nehraje na hesla ani na city, komunitu svých hrdinů líčí věcně s věrností všech prvků od výbavy panelákového bytu přes každodennost soužití s Vietnamci až po striptýz nezúčastněné slečny se žvýkačkou na půdě čtvrté cenové skupiny. Dojemné lásce k cynické světačce propadne filmový syn Javorského, zatímco dceři těhotné s lídrem místní party vykrádá otec kasičku.

Hlášky a la Samotáři

A matka, střídmě tichá a vnitřně silná v podání Malgorzaty Pikusové, jedinou radost zažívá mezi stejně povadlými "poupaty", ženami hledajícími v nácviku dávné spartakiádní skladby s písní Michala Davida útěk k vlastnímu mládí. Ano, je to dokonale směšné, ale také jímavé a ve své podstatě pozitivní.

David coby symbol sice už zlevnil, obecná "sociálka" někdy překryje jedinečné hrdiny a osudová smyčka finále se dlouze chystá, ale jinak Poupata účinkují včetně generačních hlášek a la Samotáři. A za rodinný pokus o vánoční muzicírování by unesla procenta navíc.