Z dokumentárního filmu Plán
Politické dokumenty jsou průhledné jako studánka. Autor předem zná nositele dobra i zla, divák předem tuší, že se nic nového nedozví, a kinaři počítají s vlažným zájmem. Přesto do nich jedni, druzí i třetí v jakémsi tichém souručenství občanské povinnosti vkládají své síly; výsledkem pak jsou celovečerní distribuční projekty jako Plán, jehož dosah by přitom odpovídal okruhu metropolitní televize.
V Plánu jde totiž o územní plán hlavního města Prahy, "změť barviček", jak tu trefně zazní, která režiséru Benu Tučkovi slouží jako půdorys pro hromadu více či méně (ne)podložených podezření a nařčení, úvah a stesků, zlomků dávných kauz, povzdechů nad "tržními vztahy" a poměřování Karla IV. primátorskou érou Pavla Béma.
Řízný ryk a střih
Z dokumentárního filmu Plán (Jan Kasl)
"Matka měst, kterou každý den vidíte jinak," pojmenuje Bém vzletně území, jež vzápětí zahltí mapy, statistiky, archivy, vysvětlivky. Ale hlavně dvě tradiční přísady žánru, mluvící hlavy a ilustrační obrázky. Přičemž hlavy se dále člení na padouchy – zejména politiky či developery – a dobračiska od architektů po aktivisty.
Občas se dostane politikovi vlídnější nálepky – jestlipak Janu Kaslovi ve volbách pomůže? Občas se mihne objektivnější osoba, jako paní třímající veškeré zápisy; leč přebíjí ji řízný ryk i střih protestních akcí, nepřehledno nudné již z podstaty politických děl.
Pražan žasne, že vůbec žije
Z dokumentárního filmu Plán
"Musíme chodit na manifestace, na zastupitelstva," hřímají jedni. "Lidi prostě nemají rádi změnu," vysvětlují druzí. Teze tu stojí proti tezi, ale žádná ve filmu nenajde strhujícího nositele, takže se navzájem stírají.
Téma je nadmíru obecné, tudíž bezbřehé, a zároveň příliš lokální. Co si vezme z bitky o centrum Opatova na Jižním Městě obyvatel Kolína, jak při hádce o garáže v Praze 11 pozná divák z Aše, jestli opravdu ukazují lživý obrázek?
Tendenční styl hledající korupční spiknutí za každým odpadkovým košem unaví, i kdyby to všechno byla pravda, a přihlížející Pražan jenom tiše žasne nad zázrakem, že v téhle betonové stoce ještě vůbec přežívá, chodí, dýchá, že má pořád kde nakoupit, a dokonce si sednout v parku na lavičku.
Je však nutno uznat, že několikaletý sběr materiálu se neztratil, pracnost z Plánu vyloženě čiší včetně nezvyklého množství hostů – byť jejich občasné tykání v rozhovoru může zpochybnit objektivitu.
Prožluklý kapitalismus
Z dokumentárního filmu Plán
Jako plus lze také vnímat alespoň drobnou zmínku o účelovém blokování projektů, vtipně přizdobenou bizarní postavou právníka, jenž mluví o "prožluklém kapitalismu" a z hracího strojku si pouští Internacionálu.
A ve finále se dostaví ještě sličná slečna "nahoře bez", jejíž ňadra lze přijmout coby estetickou odměnu divákovi za jeho výdrž. Protože jinak si odnese jedině matný dojem, že územní plán je záležitost pozornosti hodná, ale složitá a ve filmu neukoukatelná. Tak jako každá agitka, která se snaží od sebe oddělit spasitele, zrádce a křiklouny.
