RECENZE Paralelní světy: Vzhůru nohama, jediný nápad upatlané romance

Zdejší distributor neměl svůj den, když film Upside Down přejmenoval na Paralelní světy. Jednak stejný název nosí starší snímek Petra Václava a podobný řada děl. Jednak anglický výraz pro "naruby" či "vzhůru nohama" věrněji vystihuje nápad autorské sci-fi romance, již natočil v Paříži působící Argentinec Juan Diego Solanas.

Z filmu Paralelní světy | foto: H.C.E.

Nápad je to skvostný, jedinečný - a bohužel také jediný. Základní tezi, že lásku nepřemůžou ani přírodní zákony, dokazuje na příběhu chlapce a dívky ze dvou různých světů oddělených nejen sociální propastí, ale hlavně gravitací. Kdo se v úvodním fyzikálním výkladu ztratí, přijme prostě jako fakt, že jedni chodí nad hlavami druhých obráceně, jako mouchy na stropě, tudíž i obyčejný polibek znamená docela slušný akrobatický výkon.

Zrcadlově umístěné souběžné děje navíc poskytují pole neorané výtvarníkům a trikařům. Kulisy mají sice nádech lepenky z ateliérových pohádek, ale levnější švy se chytře překreslují přízračností barev od temných přes ocelově chladné po sladce narůžovělé.

Zkrátka zajímavé na pohled - jenže originální podstata slouží jen přelyrizované upatlané romanci, v níž musí příslušník "dolní" chudiny tajně proniknout mezi "horní" smetánku, aby tu vyhledal dávnou lásku. Nadto lásku trpící ztrátou paměti, čili námluvy musí ubohý Montek na nepřátelském území Kapuletů započít znovu.

Paralelní světy

55 %

Francie/Kanada, 2011, 104 minut

Režie: Juan Diego Solanas

Hrají: Kirsten Dunstová, Jim Sturgess, Timothy Spall, Blu Mankuma, Vlasta Vrána

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.3

Život pro cit sice riskují v hlavních rolích modla mužů Kirsten Dunstová a idol žen Jim Sturgess, ale vedle milostného tělocviku nemají úhledné hvězdy co předvést. Jedinou zábavnější postavu, hrdinova dočasného spolupracovníka a patrona, představuje nezaměnitelný Timothy Spall, který si aspoň stopu vtipného nadhledu vždy vyboxuje. Tady ji našel v prorockém postavení jediného zarytého návštěvníka opuštěné kuřárny podniku, ve kterém všichni ostatní zaměstnanci už raději přešli na zdravý  životní styl, aby vyhověli firemnímu trendu. Spallův poslední mohykán vzdorné ironie v betonovém vězení budoucnosti nakonec dává víc naděje než sto milenců.