Ctižádostivý film, jejž natočil režisér Jacques Audiard, vznikl podle povídek kanadského spisovatele Craiga Davidsona. V knižní verzi velryba zabiják, jak se kosatkám přezdívá, zranila muže, ale režisér ve svém scénáři udělal z oběti ženu a do cesty jí postavil jiného životního ztroskotance, kterého hraje Matthias Schoenaerts. Vznikla tak romance se silnými sociálními motivy.
Soubor cen, jež se na ni sesypaly, o klíčových pilířích filmu dost napoví. Cotillardová získala nominaci na Zlatý glóbus a na hollywoodském festivalu titul herečky roku, její protějšek zase vyhrál francouzského Césara. Oba vskutku vzbuzují respekt, méně však již sympatie pro své postavy. Po pravdě i navzdory tíživému údělu divákovi k srdci nepřirostou.
Nezralý otec bez bytu, práce i peněz dostane do péče malého syna, ke kterému necítí žádné pouto. Cestou stopem za příbuznými se živí odpadky a krádežemi, na místě pak prošlými jogurty, které nosí chlapcova teta z práce.
Sex jako klišé
Přesunem na jih se šedý obraz i věcná nálada mírně projasní, muž si najde práci vyhazovače v nočním klubu a tam potká zbitou návštěvnici, vystupující ve vodním parku s kosatkami. Pouťová show je skvěle nasnímaná od hýřivých barev roztleskávaček k záběrům pod hladinou, které se z velebného ticha velmi rychle přenesou do kalné krve a probuzení v bílé nemocniční nicotě.
Audiard se až úzkostlivě brání sebemenším náznakům citového vyděračství, ale paradoxně se tak dostává do kleští vlastního záměru: zajati v odtažitém chladu se hrdinové s citovým zájmem publika míjejí. Schoenaerts představuje hrubě nesentimentálního svalovce, Cotillardová zajímavější typ s dekadentním výrazem tanečnice u tyče. Nelze jim vlastně nic vytknout stejně jako trikům či maskám, hrdinčino první plavání s pahýly vyhlíží až neskutečně věrně a postupné sbližování dvojice připomene hit Nedotknutelní - ovšem bez humoru a přirozené vřelosti.
Zranitelnost skrytou za maskou otrlosti bez iluzí dokumentuje - jak jinak - velmi prozaický, účelový a názorný "kamarádský" sex, z něhož se pomalu stává vypravěčské klišé moderní kinematografie: opačný, tradiční postup, od platonické lásky k fyzické, se dávno nenosí. Také vyzrávání k rodičovské roli ve filmu Na dřeň vede oklikami přes drsné scény a pokoutní existenci na hraně zákona s naučným nádechem: muž při černých boxerských zápasech riskuje, co žena už ztratila, o dítěti nemluvě.
Civilní tón, výtečná řemesla, podmanivé obrazy s kosatkami za sklem i schválnosti vyloženě nepříjemné; to vše obsáhne další variace na věčné téma, jak se dva až tři nešťastníci na samém dně vyprahlé společnosti najdou a společně se učí žít znovu s radostí. Dobře natočený film pouze nechává diváka stát mimo.