V podstatě je to mírný podvod na diváka stejně jako to slunné Řecko na plátně, které se týká vesměs památek, ovšem jinak je nahrazuje španělské pobřeží.
Také Nia Vardalosová zůstala v hlavní roli, jenže tentokrát už nepsala scénář a režisér Donald Petrie jí přistřihl křídla; bezzubě a bezbolestně provádí její hrdinku tuctovou proměnou smutné Popelky v královnu plesu.
Pubertální profesorka
Na rozdíl od nahořklé Mé tlusté řecké svatby se ve sladkém Mém životě v ruinách vlastně žádný velký přerod ani vývoj nekoná. Hrdinka, americká profesorka historie, která v zemi svých předků coby průvodkyně unavuje turisty upjatým školometským výkladem, vypadá docela přitažlivě od samého počátku.
Aby se proměnila, to jest pod vlivem moudrého rádce objevila krásy života a lásky, stačí jí obléci si vzdušnější hadříky a nasadit srdečný úsměv.
Totéž platí pro její protějšek za volantem autokaru, podle jedné z postav nemluvného „medvěda, kterého naučili řídit“. Jakmile se trochu oholí a ostříhá, je už podle režiséra schopen lámat dívčí srdce – což však každá žena v kině poznala dávno před holičským zásahem.
Taktéž turisté mají vesměs zjevně dobrá srdce, i když se občas projevují jako otravní burani, a jediný skutečný zloduch – hrdinčin profesní kolega – je od první scény tak dětinsky karikovaný, že k jakémukoli vyzrávání nemá prakticky šanci.
Ale hlavně v Mé tlusté řecké svatbě svedla hrdinka zásadnější souboj nežli se svým zevnějškem a chováním, totiž s vlastní rodnou komunitou a tradičním předurčením. Kdežto v Mém životě v ruinách se nositelka akademického titulu zabývá jen sama sebou jako puberťačka.
Moře zabírá
Po tradiční osobní zpovědi na úvod se hraje obdoba Účastníků zájezdu; ve výpravě nechybějí únavní vtipálci, opilci, šouraví důchodci, unuděná teenagerka, pozdní lovkyně mužů, tlouštík – ryze typizované figurky, milé a nepřekvapivé jako jejich humor.
Celý jejich spor s hrdinkou se vejde do volby, zda se půjde do chrámu, nebo na nákupy. Všechno je jasné, sladkobolné a průhledné včetně tajemného dárce květin – a toho podstatného, „řeckého“, zbylo vlastně dost málo. Kromě komunálně načrtnuté mentality: na kávu a tanec je čas vždy, práce počká.
Škoda, že scénář neměl větší ambici než hezkou turistickou pohlednici s trochou vlídných žertů bez point a spoustou pouček, moralit či výlevů typu „výhled je znehybnělá hudba“. Ale dotyk slunce a moře nudu zaplaší; jako útěk od podzimu i průměrný polořecký film zabírá.