Strašení politickým životopisem si nezaslouží. Jednak ze života amerického prezidenta Abrahama Lincolna líčí jen pár posledních týdnů, jednak politiku obléká do všední, pragmatické, dryáčnické rvačky o hlasy, jak ji známe i z naší Sněmovny. Svým způsobem je úlevné zjistit, že se zas tolik nezměnilo, když jeden důležitě řeční a druzí si zoufají: "Kdy už si ten šmejd sedne?!"
Z filmu Lincoln |
Nicméně americká parlamentní demokracie roku 1865 tvoří spíše zábavné hřiště, na němž takřka neviditelně, klidně, ale důsledně řídí prezident svůj klíčový zápas o zrušení otroctví. Proč trvá na ústavním dodatku, když může rozhodnout vrcholící válka Severu a Jihu, ví někdejší právník přesně; také lišácky odhadne, jak získat potřebné hlasy protistrany. Ke korupci, již si tak rádi bereme do úst, se v zájmu dobré věci a na samé hraně zákona uchýlí i nejčestnější z čestných; to je zajímavá lekce.
Ale Lincoln má i jiné stránky, které v jednolitý portrét spojuje nedostižný Daniel Day-Lewis. Především nevtíravý jemný vtip, s nímž naslouchá vojákům, utne projev při vztyčování vlajky, ale hlavně jím vhání do rozpaků a leckdy až k šílenství svůj tým.
Do praktických debat totiž vstupuje s historkami, citáty, příměry a metaforami, z nichž málokdo vyčte jasné rozhodnutí, takže se pak od stolu ozývá: "Ne, pane, už ne, další historku již nesneseme!" Vyzařuje usměvavou vnitřní sílu, která se těžko předvádí, ale Day-Lewis ji zvládá skvěle. Stejně jako další Lincolnovu podobu, fyzickou křehkost; má něco z T. G. Masaryka a něco z Jindřicha Plachty, když své neskladné dlouhé tělo sklání k spícímu synovi či ke krbu v Bílém domě, kterému příšeří dodává domácký ráz.
Daniel Day-Lewis a Sally Fieldová ve filmu Lincoln
A pak je tu Lincoln coby manžel, nekonečně vstřícný do chvíle, než plačtivou hysterii ženy oplatí stejným výbuchem: "Ty a tvůj žal, pořád jen ten žal!" Podobně i v politice pouze jednou zvýší hlas, ale jak! "Já jsem prezident, vy jděte a zařiďte to!"
Úcta ano, nadšení ne
Zkrátka lidský portrét velkého státníka vychází skvěle a nejen Day-Lewisův, alespoň zmínku zaslouží sršatá postava Tommyho Lee Jonese. Napětí prokládané smíchem nad květnatými nadávkami si udržují hry ve sněmovně až do klíčového hlasování aklamací, tedy osobním Ano - Ne, jež by v moderní podobě tlačítek ztratilo celé kouzlo. Zaujme, jak pojmy republikán a demokrat měnily během let svůj původní obsah i nádech, zatímco trvají úvahy typu "Svoboda ano, ale co přijde s ní". A k samotě zodpovědnosti sedí nálada lezavě sychravého lednového bezčasí.
Day-Lewis může získat Oscara za hlavní roli ve filmu Lincoln.
Jenže to vše pečlivému Spielbergovi zřejmě jako pocta nestačí. A tak film přes jeho přirozené finále nastavuje dál, o vojenské rituály, projevy, bilancování, odcházení. Atentát sice vede nečekanou oklikou, ale jakkoli se dosud bránil vznešené nudě, nakonec si trochu patosu neodpustí a pět procent ze známky jde dolů. Hlavně však Lincoln ničím nepřekvapuje. Výtečná řemesla se čekala, herectví také; úctu vzbuzuje, ale nadšení se nedostaví.
