RECENZE: Kéž bychom uměli točit dějepis tak, jako Spielberg Lincolna

I s nominacemi na dvanáct Oscarů nejspíš vyšumí. Nejlepší film roku to opravdu není, ale špatný také ne.

Strašení politickým životopisem si nezaslouží. Jednak ze života amerického prezidenta Abrahama Lincolna líčí jen pár posledních týdnů, jednak politiku obléká do všední, pragmatické, dryáčnické rvačky o hlasy, jak ji známe i z naší Sněmovny. Svým způsobem je úlevné zjistit, že se zas tolik nezměnilo, když jeden důležitě řeční a druzí si zoufají: "Kdy už si ten šmejd sedne?!"

Z filmu Lincoln

Nicméně americká parlamentní demokracie roku 1865 tvoří spíše zábavné hřiště, na němž takřka neviditelně, klidně, ale důsledně řídí prezident svůj klíčový zápas o zrušení otroctví. Proč trvá na ústavním dodatku, když může rozhodnout vrcholící válka Severu a Jihu, ví někdejší právník přesně; také lišácky odhadne, jak získat potřebné hlasy protistrany. Ke korupci, již si tak rádi bereme do úst, se v zájmu dobré věci a na samé hraně zákona uchýlí i nejčestnější z čestných; to je zajímavá lekce.

Lincoln

65 %

USA, 2012, 150 min.

režie Steven Spielberg,

hrají Daniel Day-Lewis, Sally Fieldová, Tommy Lee Jones,

Kinobox: 65 %

IMDb: 7.3

Ale Lincoln má i jiné stránky, které v jednolitý portrét spojuje nedostižný Daniel Day-Lewis. Především nevtíravý jemný vtip, s nímž naslouchá vojákům, utne projev při vztyčování vlajky, ale hlavně jím vhání do rozpaků a leckdy až k šílenství svůj tým.

Do praktických debat totiž vstupuje s historkami, citáty, příměry a metaforami, z nichž málokdo vyčte jasné rozhodnutí, takže se pak od stolu ozývá: "Ne, pane, už ne, další historku již nesneseme!" Vyzařuje usměvavou vnitřní sílu, která se těžko předvádí, ale Day-Lewis ji zvládá skvěle. Stejně jako další Lincolnovu podobu, fyzickou křehkost; má něco z T. G. Masaryka a něco z Jindřicha Plachty, když své neskladné dlouhé tělo sklání k spícímu synovi či ke krbu v Bílém domě, kterému příšeří dodává domácký ráz.

Daniel Day-Lewis a Sally Fieldová ve filmu Lincoln

A pak je tu Lincoln coby manžel, nekonečně vstřícný do chvíle, než plačtivou hysterii ženy oplatí stejným výbuchem: "Ty a tvůj žal, pořád jen ten žal!" Podobně i v politice pouze jednou zvýší hlas, ale jak! "Já jsem prezident, vy jděte a zařiďte to!"

Úcta ano, nadšení ne

Zkrátka lidský portrét velkého státníka vychází skvěle a nejen Day-Lewisův, alespoň zmínku zaslouží sršatá postava Tommyho Lee Jonese. Napětí prokládané smíchem nad květnatými nadávkami si udržují hry ve sněmovně až do klíčového hlasování aklamací, tedy osobním Ano - Ne, jež by v moderní podobě tlačítek ztratilo celé kouzlo. Zaujme, jak pojmy republikán a demokrat měnily během let svůj původní obsah i nádech, zatímco trvají úvahy typu "Svoboda ano, ale co přijde s ní". A k samotě zodpovědnosti sedí nálada lezavě sychravého lednového bezčasí.

Day-Lewis může získat Oscara za hlavní roli ve filmu Lincoln.

Jenže to vše pečlivému Spielbergovi zřejmě jako pocta nestačí. A tak film přes jeho přirozené finále nastavuje dál, o vojenské rituály, projevy, bilancování, odcházení. Atentát sice vede nečekanou oklikou, ale jakkoli se dosud bránil vznešené nudě, nakonec si trochu patosu neodpustí a pět procent ze známky jde dolů. Hlavně však Lincoln ničím nepřekvapuje. Výtečná řemesla se čekala, herectví také; úctu vzbuzuje, ale nadšení se nedostaví.