RECENZE Libertin: Johnny Depp ve filmu pro otrlé

Na ponuré historické životopisy se diváci zpravidla nehrnou, ale britský Libertin by mohl zrodit výjimku: ze dvou důvodů.

Prvním je Johnny Depp v titulní roli, druhým hříšná příchuť zakázaného ovoce – byť neplatí pro Česko.

Zdejší přístupnost snímku se vskutku dráždivými výjevy a ještě nespoutanějšími výrazy má totiž doporučení od patnácti let věku výše. Vstřícnější byly snad jen Finsko a kanadský Quebec.

Libertin

60 %

VB, 2005, 114 min.

režie Laurence Dunmore,

hrají Johnny Depp, Samantha Mortonová, John Malkovich

Kinobox: 62 %

IMDb: 6.2

Zbytek světa stupňoval přípustný věk od šestnácti, sedmnácti, osmnácti, v Singapuru dokonce od jedenadvaceti let. Což stále nevylučuje, že se zardí i stydlivější čtyřicátník a křehčí penzistka omdlí.

Výstřední hrabě
Na rozdíl od jiných filmů s hvězdičkou však Libertin šokující prostředky nepoužívá bezúčelně. Potřebuje předvést, že John Wilmot, hrabě z Rochesteru, souputník, přítel i postrach anglického krále Karla II., takový prostě byl.

Výstřední, drzý, pokušitelský, nestoudný, rýpavý, obscénní. Ale také jiskřivý, šibalský, odzbrojující, s darem básníka i hráče, inteligentní a vědomý si propasti, nad níž provádí svá salta mortale. Natruc každé prostřednosti a pokrytecké konvenci, které na něj účinkují jako rudá barva na býka.

A všechny tyhle odstíny antihrdiny dokáže Depp postihnout. Od chvíle, kdy v originálním prologu varuje: Dámy, nezamilujete si mě, a pánové, pro vás to platí taky, je jasné, že více než kdy jindy převýší uhrančivého krasavce velký herec. Sladký i hnusně slizký pod krajkami vtrhne módní král dekadence do dobového Londýna, jenž je ztělesněním špíny, bláta, tmy, téměř města přízraků.

Provokativní verše recituje Depp s odstupem a sebeironií, jako by oplzlá slova vyplivoval do pohoršených tváří s rozkoší. Černá ovce je postavou přesně pro něho – škoda jen, že kolem Deppa zeje více méně prázdno. John Malkovich coby král je sice spolehlivý a Samantha Mortonová v roli herečky zajímavá, ale Deppovo strhující sólo mohou jen podbarvovat.

Navíc film nezapře svůj původ v jevištní hře, k níž odkazují dlouhé dialogy rozbíjené jen pohledy kamery i motivy „divadla na divadle“. Leckdy Libertin připomene Zamilovaného Shakespeara: osudovým setkáním hrdiny s dívkou, jež zazáří na jevišti, i královským patronátem, jenomže tenhle text nemá tolik perlivé duchaplnosti a důvtipu.

Šmírák na útěku
Také nejde o komedii: hrabě je rozkošný, když se znuděn drbe v rozkroku, ale vzápětí ponižuje manželku a zraňuje matku škleby takřka brutálními.

Bohužel pro jeho proměnu nenašli tvůrci jiný nápad než obnošené „padla kosa na kámen“ aneb cynický donchuán se poprvé vážně zamiluje, což značí začátek jeho konce. Lechtivá teatrálnost se lomí v hořkou trýzeň a prostopášný rebel s erbem v umírajícího šmíráka na útěku.

Krev a zmar, zhýralost proměněná v odpudivost kostlivce s boláky, to je Deppovo finále – a přece v zubožené trosce stále doutná osobnost, horečné zbytky síly a dychtivosti po životě.

Ještě jeden výstup hraběti dopřejí: sotva se vlekoucí pod mrtvolným nalíčením působí jako Michael Jackson své doby, jenž na cestě k zatracení najde krok k sebeúctě.