Tvůrci Krále Artuše považují za svou osobní zásluhu, že na rozdíl od předchozích filmů o legendě rytířů kulatého stolu nevycházeli z mýtů, nýbrž z útržků prý doložitelných událostí.
Historik by jim blahopřál nebo se s nimi přel, divák však nečeká dokument, nejde do kina zjišťovat, jestli bájeslovný Artuš opravdu žil a jak se „zasloužil o stát“.
A právě tohle se dozví. Poctivě, důkladně i nudně veden za ručičku otvírá obrázkovou učebnici ve chvíli, kdy mladičký Lancelot odjíždí z rodné vsi do rytířských služeb Římu.
Po hojných vysvětlivkách, proč tomu tak vlastně bylo, se čas posune o 15 let dopředu, rytíři čekají, že jim Řím dá svobodu, ale musí splnit ještě jeden nebezpečný úkol. Ten Artušovi i jeho rekům, dosud věcným nájemným žoldákům, naplno otevře oči - a do dalších bojů už jdou z vlastní vůle i cti.
Hlavní roli tu hrají barvy - přízračné odstíny modré, zelené, olivové ašedé, dále dým, mlhy, krev, pot, zpomalené záběry a chlapská pospolitost, kde obhroublý vtipálek s dobrým srdcem odlehčuje vážné hovory druhů o víře a domovu. Vesměs jsou to spoře drsní „praví chlapi“, jenže typově až na pár výjimek splývají.
Bojovým scénám pomáhá zručný střih a dva tři nápady - pavučina lan, střet na praskající kře, kde Ginevra vlehkých vlajících šatečkách kupodivu nezmrzne, či neviditelné roje šípů a koní v kouřové cloně, rychlé a náhlé jako přízračné zjevení.
Nicméně znovu platí, že po Pánu prstenů působí každá bitva jako druhá liga. Artuš má strategické nápady hodné Jana Žižky, Merlin tu není čarodějem, nýbrž napůl politickým vyjednavačem a vynálezcem válečných strojů, jeho lidé připomínají pyrotechniky.
Keira Knightleyová coby Ginevra sotva naznačí pověstné napětí mezi Artušem a Lancelotem, jež způsobí - v téhle verzi je hlavně bojovnou Amazonkou s pomalovanou tváří a krví na rtech, div že soky neskalpuje. Zkrátka se zrodil řadový hrdinský epos o národněosvobozeneckém boji, který bez fantazie a kouzel ztrácí půvab.
