RECENZE: Kousek nebe s hereckým souhvězdím

Každý povedený český film znamená radost, Kousek nebe těší dvojnásob. Romanci z kriminálu 50. let provází totiž i dvakrát těžší výchozí pozice. Při vší úctě k politickým vězňům, ani divák, který o zločinech komunismu nepochybuje, nemá moc chuti nechat se o nich poučovat zrovna v kině.

Kousek nebe - Táňa Pauhofová a Jakub Doubrava ve filmu Kousek nebe | foto: Falcon

Jenže Kousek nebe se zrádné půdě politického filmu vyhýbá takřka zázračně. Jeho průvodcem je míra, prostředkem čistota, cílem přirozenost a kompasem smích.

Kousek nebe

70 %

ČR, 2005, 88 min.

režie Petr Nikolajev

hrají Jakub Doubrava, Tatiana Pauhofová, Petr Forman, Zuzana Stivínová

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.8

Režisér Petr Nikolaev jako by příběh scenáristy Jiřího Stránského rozložil na nejmenší součástky, vyhodil vše, co nesloužilo přímo podstatě nebo zrezavělo nánosem kýče, a ze zbytku složil s úzkostlivou přesností film, v jehož sympaticky útlém rozsahu není ani minuta navíc.

Aby bylo jasno: Kousek nebe nepřináší převratnou podívanou, neobjevuje nové filmařské Ameriky. Naopak nachází půvab tam, kde se nejhůře hledá, ve střídmosti tak přísné, že působí o to větší silou, v neustálém alchymistickém vyvažování napětí a lyriky, strachu a humoru, jehož výsledkem je samozřejmost.

Snad jen dvakrát se dostaví pocit, že tvůrci mohli zbrzdit či ubrat: když do přirozeného jazyka vpustí spisovný výraz a když podlehnou nutkání „dovysvětlit“, že děti hrající si pod šibenicí se ve vězení už narodily.

To je však čirá výjimka, jinak Kousek nebe vysvětlivky odmítá, častá posedlost filmařů až urážlivě popisnou srozumitelností je mu cizí. Naopak v každé složce, od úsporně podmanivé hudby po stejně vyrovnaně zkázněné herectví, si film hlídá nevtíravost jako neúplatný četník.

Pro herecké souhvězdí Kousku nebe by měl Český lev zřídit zvláštní kategorii. Objev plátna Jakub Doubrava coby nezdolný rebelský „Romeo“ sice zastiňuje „Julii“ alias Táňu Pauhofovou, která však zase dokáže jen výrazem tváře vmžiku prozářit svět za mřížemi.

A ostatní? To nejsou figurky, nýbrž osobnosti vzdor třeba jen pár větám. Petr Forman jako mlčenlivý glosátor, Josef Somr zálibně líčící vybrané lahůdky, úlisný donašeč Petra Vacka, tatíkovský Pavel Landovský s hesly Do práce jdem vesele, tváříme se radostně, dvě skvostné ženy, bachařka Lenky Vychodilové a „poctivá příživnice“ Zuzany Stivínové, zupácký Karel Zima a jeho opak Radek Holub, lékař Ondřeje Vetchého, shovívaví kmotři romance Vladimír Javorský a výtečný Pavel Zedníček...

Také zásluhou herců se všednodennost dramat i drobných vítězství odívá do humoru, který rázně pohřbí estrádičky Černých baronů. Smích Kousku nebe se prodere na světlo při procesu, kde hrdina němohrou zkoumá, zda dostane provaz, nebo v působivé, mrazivě thrillerové scéně se psy. Ale také v poetickém výjevu na střeše, jehož gesto volnosti s rudou hvězdou v pozadí jako by přeneslo symbol Titaniku do 50. let, či v akčním baletu romantického hazardéra na laně.

Kdykoli zahrozí sentiment, třeba nad fotografiemi, zaplaší jej úsměv: na další fotce vypadá milovník opravdu příšerně. A naopak, když je nejpříjemněji, oknem se připomene syrová poprava. Ani to naplnění lásky není jednoznačné - a tím film vyhrává.