RECENZE Julie a Julia: Kuchařská komedie se Streepovou baví v první půli, pak sklouzne k sentimentu

Pozor na procentní hodnocení! V případě amerického snímku Julie a Julia totiž šedesátka neznačí celkový dojem, nýbrž statistický průměr dvou známek pomyslných "dvou" filmů. První hodina šplhá nejméně k sedmdesátce, druhá se propadne nejméně k padesáti. Pro zachování iluze by stačilo odejít v půli promítání z kina – ale kdo vám nabídne poloviční vstupné?

Příběh odvozený ze skutečnosti střídá osudy dvou žen. Současná třicátnice Julie se rozhodne, že za rok vyzkouší všech 524 receptů z kuchařky Mistrovské umění francouzské kuchyně, kterou v roce 1961 napsala americká stoupenkyně labužnické Francie Julia Childová; své zážitky dívka šíří dál po internetu. Souběžně se tak odvíjejí osudy obou žen, kuchařské i partnerské – hádankou zůstává, zda se nakonec stará dáma a její oddaná žačka setkají.

Jako u maminky

Julie a Julia

60 %

USA, 123 min.

režie Nora Ephronová,

hrají Meryl Streepová, Amy Adamsová, Vanessa Ferlito

Kinobox: 67 %

IMDb: 7.0

Začíná se stylově, ve valčíkovém rytmu poválečné Paříže, kde Meryl Streepová rovnou usedá k první z řady lákavých porcí – role snů! Se svým filmovým manželem alias Stanley Tuccim, americkým diplomatem ve Francii, tvoří jiskřivou dvojici podobně jako v komedii Ďábel nosí Pradu; ze Streepové čiší navíc radost, síla a nezdolný zemitý elán jako v Mamma Mia!.

Její hrdinka je hlučná, srdečná, neodbytná a v komolené francouzštině odzbrojující. Hrne se jako buldozer do pařížských lekcí vaření – osamocená žena, nadto cizinka, mezi muži; vyžívá se při domácím tréninku s hromadou cibule; baví suchou sebeironií: „Jsem jediná Američanka v Paříži, kterou zajímá víc jídlo než šaty, ale beztak nemají nic v mé velikosti.“ Nejvíce nadsázky vyzařuje v dobové televizi, v černobílé kuchařské show, kde s důstojnými perlami na krku hází lívance po zemi.

Streepová u plotny zkrátka zosobňuje velice milou náladu, ne snad třaskavě vtipnou, ale pohodově bezpečnou jako doma u maminky v kuchyni. Což platí i pro kuchtění „druhé Julie“ v podání Amy Adamsové: obě hrdinky kašlou na módní vychrtlost a vaří i jedí s takovou požitkářskou láskou, že se člověk nevědomky usmívá a polyká sliny.

Slzotvorné banality

Adamsová se velké hvězdě vyrovnává vcelku se ctí zvláště v situačních etudách u sporáku – třeba při zabíjení humra nastolí takřka vražedný thriller. Zálibná ženská hra přerostlá v posedlost má vkus, lehce staromódní nádech účinkuje přesně, dokud to pod pokličkami bublá.

Jenže vyloženě pozitivní film, jehož hrdinové se mají tak nemoderně, vřele a opravdově rádi, se v druhé půli ponoří právě do vztahů – a rázem spadne, ba doslova se zřítí do ucintaně slzotvorných banalit. Což nesvědčí ani Streepové, ovšem větší dávku sentimentálně vyšeptalých pouček „vyfásla“ Adamsová; tady se mělo škrtat a střihat ve velkém.

Herci však nemohou za to, že všecko, co v první části tak zábavně předvedli, musí v druhé znovu dojatě přežvýkávat. Jako kdyby filmaři uvařili mistrovskou lahůdku a pak do ní nalili kýbl pomyjí.