Ostatně také jeho děj vrcholí kolem svátků, avšak konejšivou tradicí v duchu Popelky se rozhodně nestane. Ne že by byl pro diváka složitý; jen krutý. A byť využívá modelovou situaci i nejhrubší vydírání prostřednictvím dětí a zvířat, jeho výsledná síla všechnu vypočítavost překryje. Hon se řadí k zážitkům, od nichž člověk nedokáže odvrátit zrak, i kdyby stokrát chtěl a zpravidla opravdu chce.
Velcí a malí
Námět, jejž režiséru Thomasi Vinterbergovi dodal psychiatr, sdílí základ s Hřebejkovou Nevinností, ale v dánském zpracování je věrnější, čistší, soustředěnější a důvěrnější. Důsledky jedné dětské lži obnažuje až na kost, bez odboček a ozdůbek, v izolaci pospolité vsi, jíž vládnou hlučně opilecké, družně silácké kratochvíle tatíkovských nimrodů.
Mezi nimi žije rozvedený čtyřicátník, jemuž se stýská po synovi, a coby učitel v mateřské škole patří k oblíbencům nejen kluků. Své nevinné sny do něj vkládá i přehlížená dívenka a zklamání pomstí pár slůvky, jejichž smysl ani nechápe a která rozpoutají běs i děs.
Celá umná pavučina vztahů, typů a charakterů poutá i herecky, nicméně hlavní tíhu nesou učitel a holčička, protichůdní aktéři a nakonec svorné oběti nesmyslné aféry. Mikkelsen si skvěle hlídá uměřenost, z níž se posléze může zhroutit do výbuchu hysterie, a Annika Wedderkoppová ztvárňuje až neskutečně krajní hranici, kam lze dětské neherce ještě vpustit. Tichý smutek i zmatek v jejím andělském pohledu - vždyť děti přece nelžou?! - zrodí nařčení, proti němuž není obrany, a následně činy, které vesměs v dobré víře dospějí až k opačné, absurdní manipulaci velkých s malými.
Nátura v malíčku
Není to téma nové, ale výtečně podané; štvanici sice staví podle šablony, přesto velmi účinně. Od kradmého vyobcování po buranské projevy lynče houstne atmosféra každým záběrem; lavina strachu nabírá na rychlosti s podvědomou připomínkou, že každý tady má alespoň jednu parádní pušku v lovecké vitríně; sousedská nákaza se šíří jako mor a hrdinova bezmoc je strašlivá, nekonečná, hmatatelná. Vánoce ji ještě vyostří, počínaje vzpourou na mši a konče zlobou přenesenou na učitelova syna. A přitom zde najde místo i humor, o romanci nemluvě.
Dobře, že hned v úvodu nového roku potvrzuje Hon starou pravdu: velké filmy se mohou rodit z malých rozpočtů, z komorních, téměř rodinných příběhů, ale hlavně ze skvostně napsaných scénářů, jež mají lidskou náturu v malíčku. Zbabělost, surovost, malichernost a pokrytecká žoviálnost převlečená za sounáležitost utvářejí typ filmu, ve kterém ani případný happy end nemůže skončit šťastně. Neboť i kdyby vyhrála pravda, v takové válce není vítězů, pouze obětí.
