RECENZE Holka Ferrari Dino: Srpen ’68 v Němcově filmu omráčí i po letech

Především: tohle není a nemůže být běžná "regulérní" recenze, stejně jako film Jana Němce Holka Ferrari Dino neměl první promítání podle vžitých pravidel. Předpremiéra se totiž konala ve čtvrtek v internetové televizi iDNES.tv.

Nicméně předpremiéra dokázala, že jde o novinku rozhodně nevšední, jak je u režiséra zvykem, a že jeho hraná rekonstrukce vlastních zážitků z 21. a 22. srpna 1968 má tři bonusy. Zejména původní materiál natočený v pražských ulicích, který Němec tehdy provezl do rakouské televize.

Klukovská jízda
Dále fakt, že kromě šoku, strachu, vzteku a bezmoci, určujících pocitů z invaze, filmař přizná i profesní ctižádost typu „to se musí točit, to musí svět vidět“ – trocha sebechvály je únosnější a bližší než falešná skromnost.

Holka Ferrari Dino

60 %

ČR, 2009, 68 minut.

režie Jan Němec,

hrají Karel Roden, Jan Budař, Tammy Sundquist,

Kinobox: 66 %

IMDb: 7.0

A konečně film ozvláštnil prvek až klukovského dobrodružství, vzrušení z napínavé jízdy násobeného ještě pocitem, že konečně vedle režiséra sedí vysněná dívka – o to víc si připadá jako hrdina. To je motiv, jejž se „politické“ látky spíše štítí.

Holka Ferrari Dino není velkofilm, ale z jeho vnější „chudoby“ se režisér vylhává náladou a detaily, které v kinech, kam film přijde na podzim, budou překvapivější a působivější. Na monitoru zůstává pás tanku prostě pásem – na velkém plátně se změní v hrozivý symbol.

Šestnáct minut ticha
Otázkou je, zda divák vydrží zvláštní stylizaci příběhu, jejíž rafinovanost se prokáže až ve finále. Herci před kamerou vesměs jen existují, zvěcnělý hlas Karla Rodena líčí režisérovy zážitky od probuzení z kocoviny a jízdy Prahou v jeho „fiátku, malém českém ferrari chudých“.

Nálada účinkuje věrně, ačkoli hlas provázejí „náhradní“ pocitové obrazy: dlažba, okna, schody, kamery, stroze profesní úkony. Až na útěku si Roden báječně „zahraje“, ač zas jen hlasem, když se na hraničním přechodu vydává za Itala.

Ale sotva dorazí do vídeňské televize a pustí propašované záběry, ukáže se, jak promyšlený kontrast vytvořila nezúčastněně mnohomluvná hraná část k němému, černobílému, nestřiženému záznamu s tísnivým zvukovým podkresem.

Původních šestnáct minut materiálu omráčí i po letech neskutečnou silou; ticho, jež následovalo v rakouské projekci, jako by se znovu zhmotnilo.

Tady leží přirozený vrchol filmu; dovětky „co bylo dál“ jej srážejí níž a osobní Němcův epilog zní jako z jiného kusu. Nicméně o jeho filmu platí, co tu režisér říká o dobovém vozu Ferrari Dino: „Nebyl velký, ale vyrobený srdcem.“