Příběh, který se 25. března roku 1984 na Islandu skutečně stal, přenesl na plátno tamní režisér Baltasar Kormákur, vítěz karlovarského festivalu za snímek Severní blata. Film se jmenuje prostě: Hluboko. A stejně prostě, věcně a střízlivě vypráví, nikoli v duchu hrdinských hollywoodských velkofilmů.
První část se blíží profesnímu dokumentu o práci, k níž patří večerní hospoda, ranní kocovina, zarezlá bárka, úsporné hovory. A také okamžik, kdy nad ostrovy vzlétne vrtulník a ženy strnou. Vědí, že je zle.
I ztroskotání je rychlé, střídmé, žádný majestát Titaniku, čistě riziko povolání. A pouť zavalitého antihrdiny má takřka reportážní ráz, jakoby v přímém přenosu se odehrává bitva základních instinktů s panikou. Ochromující chlad se přenáší do hlediště kina, zatímco muž plave: mechanicky jako stroj, který se nesmí zastavit. Snad nejděsivější volba přijde ve chvíli, kdy konečně stojí na břehu, avšak mezi útesy, které se nedají slézt. Jediná cesta vede znovu mořem. A dlouhé váhání by znamenalo konec.
Z filmu Hluboko |
Osamělost ve vlnách je výtečně natočená, nicméně očekávaná. Paradoxně nejsilnější třetina snímku následuje až poté, co se zachráněný muž stane hvězdou a zároveň živou výčitkou v očích rodin, jejichž otcové tolik štěstí neměli, a především pokusným laboratorním zvířátkem.
Žánr se láme v kouzelnou černou grotesku, když islandský Forrest Gump přivádí k zoufalství vědecké kapacity i trénované mariňáky, neboť popírá veškeré přírodní zákony. A je mu to fuk. Má totiž důležitější starosti, plynoucí z dohody, již uzavřel s věčností.
Film sice nadužívá útržků vzpomínek včetně výbuchu sopky z hrdinova dětství, ale má pro ně dvojí opodstatnění. Jednak přízračné ohnivé obrazy, jednak nepatetickou a nevyslovenou sílu lidí, kteří se znovu a znovu vracejí na tak nehostinná místa jen proto, že jim říkají domov.
