Bridget neboli Renée Zellwegerová je stále sladká, jen ještě o něco tlustší. Pořád se chová jako neřízená střela křížená se slonem v porcelánu, takže postelové zážitky vysype před delegací Amnesty International. Nadále se užírá svým vzhledem, tudíž se raději obléká „ve stanu“, aby prý její milý neviděl, jak se na ní všechno třese.
Neochvějně trvá na hlasitém vykřikování svých kuchyňsky spravedlivých pravd, čímž vyrábí neskutečné trapasy a necitovatelné slovní výrony, a opětovně prožívá hluboce každou emoci.
Na spícího partnera se dívá s tak dětinskou oddaností, že Colin Firth si své suše odsekávané repliky nemůže nevychutnat, a svůdnému cynikovi Hugha Granta nahrává na podobné smeče, když se před ním nafukuje jako důležitá moderní žena s kachní chůzí.
Vlastně všechno je jako v předchozím Deníku Bridget Jonesové. Jen dotyčný deník téměř vymizel a spolu s jeho zápisky bohužel ubylo i chytrého způsobu glosování děje, který stál v kontrastu k obrazu.
Zábava, ač je pořád vydatná, se nyní pěstuje spíše v situacích: stačí si představit Bridget celou v růžovém na alpské sjezdovce. Ubylo také hravých inscenovaných představ - výjimkou je třeba pomníček „staré panny B. J.“. Jako by se generační pocit nezadaných třicátnic posunul vstříc širšímu publiku i za tu cenu, že se vzdá některých výhradních znaků svých hořkých her.
Na druhou stranu však „dvojka“ velmi přesně postihuje věci tak nepostižitelné jako zdánlivě bezdůvodné naleptávání, drolení a lámání vztahu, výbuchy malicherných revolt i s vědomím, že je za pár minut obrečíme do polštáře.
Bridget JonesováRecenze filmové série |
Některé změny proti knize jsou navíc pochopitelné: skvostný pokus hrdinky o rozhovor s umělcem pro noviny se dá vychutnávat jen četbou, film potřebuje obrázky, a tak se Zellwegerová s Grantem sejdou v Thajsku coby členové televizního štábu. Mimochodem pořad o památkách v úpravě pro masy, který spolu točí, patří k nejtřeskutějším ozdobám filmu.
Pamětník „jedničky“ měkce spočine na poduškách důvěrně známých rekvizit, kam patří děsné svetry se soby, starosvětské kalhotky a hodování v obdobích depresí, oba uhrančiví pánové si zopakují klukovsky zarputilou bitku a vlastně i na nové půdě, v thajské věznici, působí příběh vcelku domácky.
Tam už se film až příliš vzdaluje původní jiskřivosti skoků mezi černou a růžovou a milé, leč sladkobolně nastavované finále s taxíkem tenhle sklon ještě podtrhne. Nicméně pořád je čemu se smát. Což není zas tak málo.
