RECENZE Apocalypto: Mel Gibson asi snídá krvavou tlačenku

Před premiérou své novinky Apocalypto, jež dnes vstupuje do Česka, vyjádřil režírující herec Mel Gibson naději, že mu navzdory opilecké aféře s antisemitskými výroky zůstanou jeho fanoušci věrní.

Proč by nezůstali, když se nezměnil? Pořád mu uniká rozdíl mezi velkofilmem a velkým filmem. A nadále asi snídá krvavou tlačenku, obědvá krvavé jelito a večeří krvavý biftek s Bloody Mary. Opájení rudou barvou totiž pokračuje: Gibson vlastně jen vzal metodu svého předchozího díla Umučení Krista – krev, krev, krev – a přesadil ji do džungle.

Apocalypto

60 %

USA, 2006, 138 min.

režie: Mel Gibson,

hrají: Rudy Youngblood, Dalia Hernandezová, Jonathan Brewer

Kinobox: 78 %

IMDb: 7.8

Nedá se říci, že by Apocalypto natočil špatně; díky kameře a střihu slušně účinkují hlavně akční scény. Jenže slouží bezobsažné pouti, v jejíž první půli „zlí“ vlečou „hodné“ na obětiště a v druhé se „zlí“ ženou zase v opačném směru za „hodným“, jenž spěchá zachránit rodinu ukrytou na nepřístupném místě.

Prvek těhotné ženy a syna, kteří sice přežili masakr, ale z jejich útočiště se bez pomoci stává past, představuje jediný nosný nápad, byť v hrdinném závěru přitaženém za všechny vlasy na Gibsonově kučeravé hlavě budí nechtěný smích. Raněný hrdina i rodička se totiž činí jako Sylvester Stallone v nejlepších letech.

Kdo si Apocalypto dovolí shodit jako bohapustou honičku pralesem, může být označen za hlupáka, který nepostřehl hluboké filozofické poselství o zániku říší. Avšak civilizační úvaha v kuchyňské úpravě dopadla hůř než řemeslně slušná akce: užívá toliko klišé jako čistý život v přírodě, zkažené město a degenerovaní vládcové, jejichž změkčilost dává zbraně otrokům.

Popravdě, stejně povšechný maratonský běh tratolištěm mohl Gibson natočit o Římanech, Normanech, Slovanech i Marťanech; jen by měnil masky a ušetřil by si bezděčně parodickou kolumbovskou pointu.

Na rozdíl od tarantinovské stylizace, kde je krev součástí nadsázky, je Gibsonova rituální surovost samoúčelná, převlékaná za ideu, postupně už jen monotónní a dokonce nešikovně groteskní. Poslední třetina se mění v běžnou „vybíjenou“, kdy se hrdina zbavuje pronásledovatelů jednoho po druhém. A zase: pár hezkých scén s vodopády či šelmou vzápětí smažou vyložené banality.

Možná je lepší vnímat Apocalypto jako sportovní přenos, neboť (ne)herci jsou vesměs mrštní bujní atleti ve velmi úsporných bederních rouškách. Popravdě připomínají hrdiny štorchovské trilogie z pravěku; Bartoškův Havranpírko byl asi slabší sprinter, ale zase větší fešák.