Podobností je víc: oblast Sudet, děj mířící od svatby z konce 30. let do divokých odsunů 1945 i věčná klišé citového nátlaku prostřednictvím dětí; minule po nich zbyl medvídek, tentokrát panenka. Člověk má pocit, že sleduje stejnou historii, jen v trochu jiném žánru.
Málem desperát
Jestli koprodukcí poznamenaný Habermannův mlýn připomínal německý seriál ve špatném českém dabingu, 7 dní hříchů má v režii Jiřího Chlumského blíže k thrilleru. Což je slušivý styl, kdyby sebou nesmýkal ode zdi ke zdi.
Na jedné straně pouští divákově trpělivosti žilou unylý vypravěčův komentář "Vzpomínám, jako by to bylo dnes", na straně druhé se občas hraje "umělecký" horor na pokračování. Vrzání, skřípání, bafání, plížení kolem oken, dveří, schodů, leckdy s přepjatě dramatickou hudbou; taková sada pomůcek sice může ladit napětí, ale film síly Zániku samoty Berhof či Adelheid nevyrobí.
Nicméně dokud lidé mlčí a hraje krajina, revírníkův zdůvěrnělý les nebo takřka hmatatelná rozkoš jeho německé ženy z prvního kontaktu bosých nohou s jarní trávou, film má poctivou i podmanivou náladu. Ústřední dvojice - Ondřej Vetchý a Vica Kerekesová - spolu přirozeně ladí, rozhodující oporu celého snímku však představuje Vetchý. Jakkoli je osud jeho postavy předvídatelný, herecky co chvíli překvapuje; zatímco jeho protivníci v rámci tezí hodný - zlý - záludný - záhadný pouze zalidňují sudetskou verzi westernu, Vetchý kreslí svého nehrdinského hrdinu z vnitřní nejistoty bez patosu i mramoru. A ke konci, když už se drama blíží kovbojce, z jeho lesníka se stává téměř desperát na způsob Tří dní Kondora nebo Uprchlíka.
Jenže právě a pouze útěk nestačí. Kdyby si film vytkl za svůj cíl 3 dny hříchů, mohl získat na sevřenosti a ztratit na nelogických odbočkách. Dny číslo dva až pět totiž nenesou nic jiného než variace útěků - manžela, manželky, Němců, Čechů, vrahů i jejich obětí.
A čím déle se smyčka utahuje, tím rušivěji vystupují sporné motivy. Teatrální kašel běženkyně v podání Anny Šiškové vyloženě pije krev a dramaturgické čarování s tajuplnou postavou Jiřího Schmitzera jakbysmet. Ve finále se pak znovu vyhrotí polohy, které prostě nemohou "lícovat", i kdyby se tvůrci zakleli postmodernou, totiž hudba typu Čelistí a výlevy a la F. L. Věk. Zkrátka ani výtečný Vetchý nedokáže z polovičatého filmu sejmout všechny jeho hříchy.
