RECENZE: Digitální Žižka na pouti u Thermopyl

Film 300: bitva u Thermopyl, komiksový dějepis o sebevražedné bitvě, si zaslouží jedničku za výtvarnou stylizaci. A to je všechno.

Po třetím víkendu má americký film s názvem 300 na kontě sto třicet milionů dolarů ze vstupného. To je oslnivý výsledek na podívanou, jež s výjimkou jediné scény vznikla pomocí digitálních triků, v ateliéru před zeleným pozadím.

300: bitva u Thermopyl

50 %

USA, 2006, 117 minut

režie Zack Snyder,

hrají Gerard Butler, Lena Headey, David Wenham, Dominic West,

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 79 %

IMDb: 7.6

Navíc snímek, který v Česku dostal název 300: bitva u Thermopyl, fanoušci milují. Co je na něm tak oslnivého? Bezesporu výtvarná stylizace, podobně jako u jiné komiksové legendy Sin City; zde však téměř bez humoru.

Krásná těla z reklamy
A to je vše, čím film utkví v paměti. Jeho distribuční popis praví: „Spartský král Leonidas a jeho 300 věrných bojovníků se utká s mnohonásobnou přesilou Peršanů pod vedením krále Xerxe; odvážní Sparťané bojují až do poslední kapky krve a jejich oběť způsobí sjednocení Řeků.“ Film tyhle dvě věty pouze ilustruje; sice nevšedně, neboť v duchu komiksové předlohy, ale jít nad jejich obsah se ani nepokouší.

Příznivce krvavého filmového realismu možná zaskočí pojetí spíše divadelní, od teatrálního herectví okázalých gest až k promluvám téměř v řeči vázané. Jako by režisér Zack Snyder vytáhl z komiksu Franka Millera jednotlivé výjevy a inscenoval je po vzoru cimrmanovských „oživlých obrazů“. Zkrátka a dobře jde o komiksový dějepis s vysvětlujícím komentářem, založený na hrátkách s formou: výsledná podívaná je hodně výtvarná, hojně zpomalovaná a chladně neskutečná.

Z komiksových znaků zůstaly dva: přízračnost a superhrdinství. Antika tak dostává nádech hororu, blesků, mračen, lebek a stínů; vlk bliká očima po vzoru psa baskervillského a perští vyjednavači padají do studny jako v počítačové hře. Orákuklum ve věštecké scéně se podobá dílem erotické tanečnici, dílem slečně z reklamy na minerálku, zatímco bojovníci, vesměs svalnatí urostlí polonazí supermani, připomínají reklamu na pánský deodorant.

Z bojiště k telenovele
Kletba podobných filmů spočívá v tom, že diváka navnadí úchvatnou kratičkou upoutávkou – a tu mu pak předloží v dvouhodinové verzi, kterou sám výtvarný nápad s přiznanými ateliérovými berličkami dlouho neutáhne. Obraz se zprvu zdá oslnivý, pak efektní, poté zajímavý a nakonec už jen nudně monotónní.

Klíčová bitva se tváří „umělecky“, což znamená zvolňování a zase zrychlování jatek s baletními prvky a jarmarečními detaily nože v oku či useknuté hlavy v povětří. Najde se pár výtečných obrazů, třeba náraz vojsk štít na štít a krupobití šípů, ovšem s útokem nosorožců a vrčících obrů se zkaženými zuby je střídá okatá snaha dohnat Pána prstenů.

Xerxes je líčen jako výstřední homosexuální hvězda popu v orientálním nevěstinci, Leonidas jako geniální stratég, Jan Žižka v digitální válce. Nebýt zrádců, tváří se film, třeba by Peršany hnal! Pouťovou úpravu historie korunuje královna, postava jako z telenovely stíhaná zlosynovým chtíčem, již ve finále nechají brouzdat v obilném lánu. Což bohužel ještě pořád není úplný konec...