Opatrně váhavou upachtěnost si nezasloužil: ani film, který podle scénáře Vladimíra Körnera natočil Jaroslav Brabec, ani Dlouhý.
Drama z dob po prusko-rakouské válce v roce 1866, kdy „post bellum“ čili po válce znamenalo i přeživší vojáky, diváka sice nešetří, ale ani šetřit nemůže. Stejně jako úvodní sex na mohyle padlých, živočišný a kacířský, nepohorší -.neboť po přestálých hrůzách je jen výrazem marných pokusů, jak žít dál.
Vojenský lékař
Právě zasvěcující sex s utěšitelkou hospodských štamgastů v podání Vilmy Cibulkové však zůstává odepřen hlavnímu hrdinovi, mladíčkovi s řádem a titulem, jenž ke mstě za ponížení využije velitelské moci – a teprve tváří v tvář tragickým důsledkům se znovu promění v bezradného chlapečka. Škoda, že Braňo Holiček občas tápe, postava pokřivená válkou i neláskou potřebovala hereckou veličinu, již by nezastínili mistři: hlavně Igor Bareš, Pavel Liška a také Dlouhý.
Poslední rolí zesnulého herce se stal vojenský lékař, jenž nad mladíkem přebírá patronát: věčně opilý, pobavený pozorovatel a ironický glosátor vůkolního hemžení, jehož profesní otrlost však ještě nepotlačila lidský cit. Dlouhý jej hraje moderně, s lehkou zahořklou ležérností, jako by vystoupil ze seriálu M.A.S.H., a ne z dávné historie.
Post bellumČR, 92 min režie Jaroslav Brabec hrají Braňo Holiček, Vladimír Dlouhý, Marika Šoposká, Vilma Cibulková, Igor Bareš |
K té odkazují spíše literárně znějící výroky typu „myšlení je největší zločin“ či vzpomínkové výjevy bitev, chudé a svou početností zbytečné.
Naopak působivá nálada poválečného bezčasí účinkuje beze slov, ač s krutostí někdy až přespříliš stavěnou na odiv: od polomu na bývalém bojišti přes hospodské pitky a rvačky až k drsnému lynči bez soudu. Nakažlivý zvířecí pach krve jako by se i dlouhý čas po válce stále vznášel ve vzduchu.
Ani romance, v níž hrdinovi svitne paprsek světla, nemůže vyhrát; navíc ji uzavře nečekaně věcně cynická pointa. Cyničtější než Dlouhého lékař, jenž pořád ještě rozlišuje dva způsoby cti a smutek od otupělosti. Parádní herecké sbohem.
