Recenze na nový titul naší možná nejtalentovanější filmařky se nepíše úplně snadno. Tak jako všechny předešlé je velmi intimní, tentokrát však v intimitě poprvé překračuje hranici osobního. A jakkoli to sama režisérka může odmítat, osobní zkušenost je v jejím novém filmu víc než patrná. Což nemusí být ku prospěchu věci.
Nenápadný půvab emocí
Mamas & Papas představuje čtyři páry, jejichž osudy se tematicky prolínají. Jednomu zemře dítě, dalšímu se dítě nedaří počít. Třetí pár dítě počne, ale odloží, čtvrtý počne, ale nemůže mít. Nic, co bychom neznali a neviděli. A, přiznejme si, také nic, co bychom znát a vidět chtěli; zvlášť když víme, že happyendy připouští jen seriály na pondělní večer.
Alice Nellis má navíc obdivuhodný dar podávat věci, které bolí tak, že bolí téměř fyzicky. To vše aniž by se snižovala k citovému vydírání - prostě konstatuje a kupodivu nám to není jedno. Ba právě naopak.
Sledovat Mamas & Papas je proto svého druhu masochismus: i když se u něj často zasmějeme, v hloubi duši je nám úzko, a ani nevíme proč. S lékařkou Irenou (Zuzana Bydžovská) nečekanou ztrátu malé dcerky protrpíme, ačkoli nás do slz nikdo netlačí. Stejně tak se - možná dokonce vůbec poprvé v životě - zamyslíme nad podstatou tradičního předpotratového argumentu: „Dítě nechci, protože ještě nejsem připravená.“ A nejspíš nás z něj trochu zamrazí...
Síla prožitku se přitom neskrývá jen v jednotlivých příbězích, ale v tom, jak se vzájemně prolnou. Člověk dumá, kombinuje, soudí, mění stanoviska, chvíli chápe jednoho a pak zase dalšího a skončí u toho, že vlastně neví. Že „jen“ cítí.
Hraní nehraní
Přiznávám, že když Alice Nellis říkala, že natáčí film o relativitě osobního štěstí, přes veškerý respekt k její tvorbě jsem zůstávala trochu skeptická. Jak něco tak moc abstraktního vyjádřit a nesklouznout přitom ke schématům? Zpětně se za svou skepsi omlouvám: jak je vidět, jde to. A dokonce bez křeče.
Metoda herecké improvizace (herci neznali přesný scénář, jen nastíněný osud hrdinů) efektu přirozenosti hodně napomáhá. Zároveň má však svá úskalí: dostává film na hranu, z níž je jen krůček k samoúčelného experimentu. Nellis a její svěřenci naštěstí nikam nesklouzli; nápad vyplnit schematickou stavbu děje syrově autentickým obsahem zafungoval na jedničku.
Nejlépe to lze pozorovat na postavě Ireny. Ta dlouhou dobu jenom zmateně a hystericky existuje - až máme chvílemi pocit, že si snad tolik pozornosti ani nezaslouží. Když se však náhle odmlčí a vodopád prázdných slov vystřídá výmluvné ticho, prožitek je dokonalý. Scéna, v níž po prvním setkání s podmořským světem sedí na palubě lodi a jen pláče a pláče, patří k tomu nejsilnějšímu, co si z filmu odneseme.
Výjimečný výkon podávají i (skuteční) manželé Čapkovi coby pár, jenž se neúspěšně, ale vytrvale snaží o početí. V jejich vztahu se mísí otupělost, únava, odhodlání a následně i rezignace provázená znechucením, ale láska, kterou si němě vyjadřují pohledem, vše přebíjí.
Podobně intimně ve svých rolích působí i Martha Issová a Michal Čapka, jejichž hrdinové řeší opačný problém - nechtěné těhotenství. Ona chce, on nechce, ale obhajitelné jsou v našich očích oba postoje - v tomhle filmu se soudy nevynášejí.
Nutno říct, že emoce u snímku, který tak zvláštně kombinuje neosobní s osobním, nese také hudba, s níž Nellis umí zacházet jako málokdo. Ve srovnání s předchozími snímky je jí v Mamas & Papas méně, o to mocnější má ovšem účinek, když se spojí s obrazem. Umocňuje izolovaný svět pod hladinou moře, kam utíká Irena před svou bolestí, účel plní i v tvrdé suchozemské realitě.
V jednom však snímek Alice Nellis přece jen skřípe: na chvíli a zcela zbytečně, leč skřípe. To když se dostane na téma adopcí. Náhle jako by děj přestal existovat, vše se točí jen kolem byrokratického soukolí. Jistěže, pravidla adopce jsou nesmyslná a Nellis jejich absurditu umí živě vystihnout (ostatně sama nepopírá, že s nimi má dostatek zkušeností). Tempo vyprávění tím však trpí.
Ale vem to čert. Mamas & Papas je silný a odvážný film, který si vás přes náročnost formy získá. Má to jen jeden háček: musíte přijmout fakt, že uvidíte něco, z čeho vám nejspíš nebude úplně dobře. Život zkrátka není seriál na pondělní večer.
