RECENZE Lepší to už nebude: Lepší komedii si Jack Nicholson snad nemohl přát

- V případě americké komedie Lepší už to nebude by měla kina pokaždé rezervovat pár míst pro české herce. Jack Nicholson v téhle životní roli by totiž měl být povinnou "študýrkou" pro každého, kdo se staví před kameru s nejtěžším z hereckých úkolů: rozesmát, a to bez toho, aby koktal či padal po banánové slupce.

Jack Nicholson a Helen Huntová ve filmu Lepší už to nebude (1997) | foto: archiv distributora

Snímek Lepší už to nebudemá sice veškeré znaky hollywoodského slaďáku, v němž konec vše napraví, jenže scenáristé a mistři břitkých dialogů učinili vše pro to, aby sladkobolnost popírali snad v každé druhé vteřině.

Lepší už to nebude

80 %

USA, 1997, 138 min.

režie: James L. Brooks

hrají: Jack Nicholson, Helen Hunt, Greg Kinnear, Cuba Gooding Jr., Skeet Ulrich

Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 82 %

IMDb: 7.7

Jako by příběh konstruovali podle rozpočítávání na prvý druhý či sudá lichá: sotva si hrdinka dovolí nyvý pohled, už ji partner nařkne, že jí z očí čouhá padesátka; jen se divák dojme nad tím, jak obětavě se hrdina stará o sousedova psa, letí mazlíček do šachty na odpadky. Jack Nicholson tu představuje totálního misantropa, člověka až zrůdně neomaleného, podivínského protivu, před nímž jeho okolí prchá, sotva otevře ústa.

Onomu homosexuálnímu majiteli psa, který po přepadení skončí v nemocnici a málem na dlažbě, Nicholsonův spisovatel románků pro služky s rozkoší nadává do buzerantů; osamělé číšnici s nemocným chlapcem neváhá zahlásit: „I váš syn umře“.

Kudy chodí - a chodí legračními úskoky, pronásledován stihomamem z prasklin v podlaze či na chodníku-, tudy uráží, deptá, zraňuje. A jen díky Nicholsonovu vnitřnímu výrazu - ani jedinkrát tu nepadne slovo samota - vzbuzuje současně i lítost: svou zlobou povýšeného zběha z obyčejné lidské pospolitosti zraňuje totiž tenhle jedovatý škarohlíd nejvíc sám sebe. A přece je neodolatelný, dokonce „sexy“, jak mu, byť nerada, přizná svým údělem zdrsnělá servírka v podání skvělé Helen Huntové.

Jak potom poznenáhlu začíná Nicholsonův rabiját páchat dobré skutky, žasne sám nad sebou a humpoláckou škrabošku si už nasazuje jen ze vzdoru. Zmítán mezi návykem zakyslosti a nutkáním souseda přátelsky povzbudit či vyslovit číšnici milostný kompliment, vyvádí neuvěřitelné kusy, za něž by se ho patřilo obejmout i zastřelit.

Brooksova podívaná stojí na rozdíl od pohádek, v nichž milionáři dobývají podnikavé dívky či naopak, oběma nohama na zemi - dokonce na ulici neamericky šedivé. Hrdinka běhá s nemocným synkem na pohotovost stejně jako divačky z tuzemského sídliště, a když se poprvé zbaví strachu o jeho zdraví, sesype se v pláči: už odvykla žít normálně. Přičemž „žít“ tady neznamená tančit ve zlaté róbě na jachtě, nýbrž zajít si večer na kousek pizzy s vlastní mámou.