RECENZE: Televizní film Klub osamělých srdcí je bigbeatovou romancí, jež neomrzí

Když počátkem 80. let nabízeli námět seriálu o bigbeatovém klubu tehdejší televizi, dostali odpověď, že nevyhovuje "po stránce ideové ani umělecké", neboť nesplňuje cíle pořadu "k výročí založení Socialistického svazu mládeže" a nedaří se mu "jasně vykreslit složité okolnosti krizových a pokrizových let".

Naštěstí pak Martin Bezouška a Dušan Kukal napsali knihu, která vyšla až po listopadu 1989, takže se už vůbec nemusela řídit „ideovou stránkou“ komunistické cenzury. Podle ní vznikl Bezouškův scénář pro režiséra Petra Nikolaeva a výsledkem je příjemně podmanivý televizní film Klub osamělých srdcí, který ČT vysílá v neděli.

Klub osamělých srdcí

70 %

ČR, 82 min.

režie Petr Nikolaev,

hrají Roman Říčař, Zuzana Kajnarová, Ivana Chýlková, Simona Stašová, Václav Postránecký,

Kinobox: 52 %

Kupodivu nikdy neomrzí a vždy znovu spolehlivě účinkují: rebelové s kytarou, jimž chtějí otcové přistřihovat vlasy i křídla – často ze strachu o syny. Přesně to je případ doby, do níž rázem uvede působivé spojení fotografií z pohřbu Jana Palacha s rockem. Začíná normalizace a nad maloměstským hudebním klubem, v němž rozkošný Jiří Macháček s bujnou hřívou právě uvádí na pódium místní populární kapelu, už se stahují mraky.

Přibrzdit, ubrat, neprovokovat; tok zdánlivě malých ústupků se drží autentických dialogů, konečně neučesaného mladého jazyka a věrné nálady od fanouškovské party u piva přes dobové písně v čele s protestsongy Vladimíra Mišíka až po patinu Zapadákova, v němž je vzdorný zpěvák polobohem a jeho pražská láska královnou.

Generaci rodičů zastupují brunátně rozpolcený Václav Postránecký a dojemně ustaraná Simona Stašová; figurky z řad papalášů občas sklouznou ke karikatuře a motiv homosexuálního štvance spíše jen dokresluje dobu. Ale hlavní linie má silné kouzlo: Roman Říčař, jemuž muzikály daly jistotu projevu i zpěvu, působí jako buřič z Vlasů a se Zuzanou Kajnarovou, svou partnerkou i „v civilu“, zvládá s přirozenou čistotou i milostné scény.

Je to příběh víc typický než jedinečný, ale výstižný, včetně upoceného přejmenování „bítlsáckého“ Klubu osamělých srdcí na svazácky dutý Radar. A ještě drsnější než útočně nasnímaný policejní zátah na koncertě je ponížení, kdy musí zlomený rebel za tátou s prosíkem.
Škoda jen plakátových dovětků „jak hrdinové dopadli“; podstatné je, čím tak naplno žijí v příběhu.