Což tentokrát, při vší úctě k neodolatelné Hopkinsově přeměně v mohutného mistra napětí, platí hlavně o herečce. Snímek natočený podle knihy, kterou její autor Stephen Rebello nazval Alfred Hitchcock a natáčení Psycho, nestaví do popředí ani tradiční životopis umělce, ani přitažlivé pozadí "filmu ve filmu", nýbrž lehce rozháranou manželskou romanci. Odtud zjevně pramení mírné zklamání části diváků: ne že by čekali víc, ovšem očekávali něco jiného než pohled do soukromí pana a paní Hitchcockových. Natož pohled, který více než slavného filmaře objevuje i oslavuje jeho ženu, scenáristku, střihačku, asistentku, rádkyni a dobrou vílu Almu Revilleovou.
Zdvořilý, leč ostrý humor
Scénář filmu Hitchcock, který do našich kin dorazí ve čtvrtek, napsal autor filmové Černé labutě John J. McLaughlin. Častěji se však věnuje televizní tvorbě a je to znát. Vypráví totiž příběh komorní, soustředěný, sarkastický, rozbolavělý, oddaný dobové náladě, nerušivý a nepřekvapivý. Namísto oslnivého zážitku tu poskytuje pocit uvolněné pohody. Ale vlastně, proč by ne.
Hlavní oporu Hitchcocka představuje vtip včetně vypravěčského rámce, v němž se okomentuje názorná vražda nebo vyzve k vypnutí tehdy neexistujících mobilů. Píše se rok 1959, právě má premiéru režisérův thriller Na sever severozápadní linkou a Hopkinsův tehdy šedesátiletý hrdina brblá, proč po něm chtějí pořád totéž, když on si právě vyhlédl Psycho, proč přitom už hledají někoho jiného, mladšího a jestli snad vadí, že je příliš "korpulentní". Štiplavé odpovědi jeho manželky dávají vyniknout krásné britské angličtině obou herců na půdě Hollywoodu a zároveň ostrovnímu humoru, jenž při vší zdrženlivé zdvořilosti dovede pořádně hluboko bodnout.
Mirrenová vítězí
Hádají se jako staří manželé; přesně tohle podobenství sedí ke špičkování dvojice, která se dávno navzájem prokoukla, ví, jak tišit i ranit, a přesto vždy znovu těžce nese třeba jen domnělé křivdy či zrady. Výsek z jejich životů střídá mužovu slabost pro mladé plavé herečky a ženino zneuznání promítnuté do důvěrné spolupráce s jiným autorem; vesměs však v nadsázce, provázející rovněž dietní teror ženy vůči manželovi či jeho tajné výpravy k ledničce. Zkrátka žádný velký třesk, pouze důvěrné, přívětivě starosvětské vyprávění, v němž domácké scény paradoxně jiskří víc než Hitchcockovy hádky s cenzory či zákulisní retro ateliérů.
Hopkins má ve finále nádherné sólo spojené s proslulým krvavým výjevem z Psycha, přesto vítězí Mirrenová, již nesvazuje nutná podobnost se skutečnou postavou. Milý chytrý film natočil jako hranou prvotinu britský režisér Sacha Gervasi, který si získal ostruhy hudebním dokumentem o kapele Anvil, k hereckým legendám však přistupuje s pokorou vylučující jasnější vlastní postoj. A divák má občas dojem, že už to všechno někde viděl. Přesně tak, naposledy loni v díle z téže doby i branže Můj týden s Marilyn.
