Snímek natočený podle německé knihy Fany byla při tom, která vyšla i česky, vznikl v koprodukci Německa, Česka, Lucemburska a Belgie a má už cenu z drážďanského festivalu od dětské poroty. Což tvůrce musí těšit dvojnásob, neboť chtěli nedávnou historii přiblížit srozumitelně a přitom dobrodružně právě školákům.
Putování titulní dvojice za železnou oponu má věcný důvod. Dvanáctiletá Fany se v létě stará o Sputnika, psa své nejlepší kamarádky, která však o prázdninách s maminkou emigruje. Jen aby přítelkyni psa vrátila, vydává se s ním tajně napříč zemí směrem na západ za bouřlivého podzimu roku 1989 – a Sputnik nakonec jako první živý tvor přejde čerstvě otevírané hranice.
V jednoduchosti je síla, vědí zjevně režiséři Matthias Bruhn a Ralf Kukula. Účinku prosté dvojrozměrné animace stačí, aby zajíce u hraničních průseků rozehnaly výstřely, nevinnost lipských školaček zase doloží jejich představa Západu jako místa, kde mají banány.
Míra zjednodušení sice trochu karikuje záporné postavy od učitelky přes pohraničníky po zlověstné agenty tajné policie Stasi, ale s ohledem na malé diváky jde o nutnou zkratku. Naopak přesně film vystihuje domácí mikrosvět: Fany se zlobí na rodiče, že před ní plán kamarádčiny matky zatajili, aniž tuší, že ji tak chrání. Z naivity ji probouzí teprve nový spolužák, s jehož postavou přijde humor dětských lásek, a první vlastní zkušenost s perzekucí.
Pozitivní vyprávění plné přirozené naděje vystihuje dokonale bezelstnost věku, kdy se všechno zdá být tak snadné: „Prostě najdu díru v plotě.“ Jenže ve strašidelném lese mezi ostnatými dráty a samopaly pohádka končí, třebaže v Praze obležené trabanty už brzy Hans-Dietrich Genscher oznámí tisícům uprchlíků z tehdejší Německé demokratické republiky, že jim bude umožněno vycestovat na Západ
Postupné setřásání strachu má díky pohledu puberťačky typické znaky nezatížené paměti, do níž se zážitky vrývají o to hlouběji. Náhodné setkání v působivém prostoru chrámu s „chuligány“, jak režim označuje rebely. Bezděčné bloudění mezi demonstranty, kde ji zachytí západní televizní kamery, takže se octne na pranýři. Nechápe, čím se provinila, tím větší vzdor v ní však narůstá – a současně sílí brutalita policejních zásahů, jež v animaci působí syrověji než v dokumentu.
Reakce vyděšené maminky, společné obavy o tatínka, zprvu ještě spiklenecky skrytá, postupně stále otevřenější vzájemná podpora lidí se do snímku promítá s věrnou samozřejmostí, bez hesel i proklamací, ve stupňované křivce od nejistoty k odvaze.
Noční kolona aut, v nichž si celé rodiny jedou vyzkoušet, zda už režim hranice opravdu otevírá, a symbolický psí průkopník s paradoxním jménem sovětské družice pak tvoří vyvrcholení, které vzkřísí třicet let starý pocit zázraku.
Ač animovaný a osvětový, dost možná je Fany a pes vůbec nejlepším filmem natočeným k výročí svobody. Na rozdíl od řady hraných projektů se totiž obejde bez laciných efektů konspiračních teorií nebo akčních kovbojek. Je přímý, autentický a čistý; jako jeho hrdinka.
