RECENZE: Nonkonformní Em Rudenko obnažil zadnici dělnické poezie

Básnická sbírka "nonkonformního ukrajinského básníka a alkoholika" a souputníka litvínovského písničkáře Xaviera Baumaxy dorazila do redakce s netradičním věnováním: "Vím o tobě plno věcí. Takže kritika o mně bude buď dobrá, nebo dobrá! Nebo tě bonznu! V úctě, Em Rudenko!"

Básník Em Rudenko pokřtil svou sbírku Mé ranní prohry... v pražském Lucerna Music Baru (2. prosince 2014). | foto: Facebooková stránka Xaviera Baumaxy

Propiskou a svéráznou češtinou vepsaný vzkaz na úvodní stránce útlé publikace Mé ranní prohry... sám o sobě působí jako jedna z básní, které v Rudenkově sbírce následují. Charakteristická pro ně je výrazová i formální neurvalost, strohost, vulgarita, dekadence a smysl pro hodně drsný humor i nečekanou romantiku.

Obal Rudenkovy sbírky Mé ranní prohry...

Podobně jako v případě Baumaxy v nich alkoholový a drogový opar zábavnosti mnohdy skrývá hlubší a výstižné postřehy, jejichž intenzivní pravdivost bolí prožitkem. Může to být i prostá dvouřádková hospodská rýmovačka Svatba: "Ošukám ti nevěstu. A ty, hlavu nevěs tu!"

Jako písničkář

"Sexuálně podbarvené básně z dělnického prostředí", jak svou tvorbu sám charakterizuje, navíc Rudenko čtenáři neservíruje s přístupem nějakého nevázaného nebo rozervaného básníka.

Jeho verše se poprvé objevily na veřejnosti jako recitovaná intermezza na albech Xaviera Baumaxy. A kromě toho, že ti dva evidentně vycházejí z velmi podobného inspiračního podhoubí neurvalosti či přímosti Severočeského kraje (a alkoholu), i Rudenko sám působí jako takový hudebník bez hudby. Jako by dokonce svým slovům potřeboval dát i správný tvar a vyznění, a proto vydání knížky doplnil cédéčkem, kde jeho básně interpretují hlasy známé (Jiří Lábus, Dan Bárta, Oto Klempíř, Jiří Macháček) i neznámé.

Za zvuku hospody

I na cédéčku dává Rudenko před chladem a "čistotou" nahrávacího studia přednost bezprostřednosti: za recitujícími hlasy je často slyšet cinkání sklenic, zvuk hospody, některé básně jsou zde v několika verzích, aby správně vyzněly, nebo jen proto, že je to legrace. Škoda, že se proto z interpretace za každou cenu místy stává zbytečná zátěž. 

Mé ranní prohry...

80 %

Em Rudenko

Rudenkova poezie je skutečně dělnická, ale v opaku proletářského smyslu. Není to oslava strojů, techniky, natož výroby, ale spíš důsledky toho všeho, obnažená zadnice přežívání.

Rudenko stroze, a přitom výstižně zachycuje past každodennosti mezi prvním a desátým pivem, za které se platí sociálními dávkami - se vší zábavou, úlevou i bezvýchodností, kterou v sobě nese nechat za sebou v práci píchačky, jít se prát s alkoholem, navazovat nefunkční vztahy a znovu se do ní budit s kocovinou. Jeho básně v sobě prostě vážně mají sílu i kouzlo. I když to, že kritika na ně bude dobrá, bylo "zřejmé" už z věnování.