Perlou je už úvodní skladba Lidi, která hned zkraje zaujme nepříjemným, plechovým zvukem kytary a poselstvím těžce kódovaným texty s obraty typu: "Lidi, vůbec se nestydí, že jsou lidi pidi, v pekle platí podnájem."
Vše vrcholí v závěru písničky, kde Janda bez varování rozjede "duet" s jakýmsi lacině znějícím syntezátorem. Působí to asi tak objevně, jako kdyby vám někdo dnes začal zaníceně vyprávět o tom, že jednou budou létat raketoplány a člověk s nimi přistane na Měsíci.
Obal alba Dalibora Jandy Já se přiznám
Dvanáctka písniček, které Janda na desku napsal, zabředá do všech myslitelných ozkoušených stereotypů, kterými normalizační hurikán sbíral popularitu v osmdesátých letech. Místo dostaly hřmotně "futuristické" klávesy i romantický saxofon. Všechny ty nesčetněkrát omleté postupy a prvky v tuctových písničkách splývají v akustickou mlhu, kterou neprotíná jediný paprsek naděje.
Touhu uniknout z ní posilují i texty, nad kterými v lepším případě zůstává rozum stát ("Tvá vůně žen mě táhne k oblakům, zdáš se jak sen, jsi dítě zázraků."). Případně se díky nim navíc začnete za zpěváka stydět, to když začne kázat: "Chytrolíni mají teze převratné, kecy v kleci, kam to všechno spěje."
Tohle všechno by se dalo ještě svést na rozdílnost vkusu a specifické publikum, pro které Janda zpívá. Jenže jeho ohlížení do minulosti chybí i producentský dohled, natož nadhled či vize, takže k tomu všemu album ani pořádně "nehraje". Tady zkrátka platí nelichotivé: všechno špatně.
Hodnocení MF DNES: 10 %
