Hory příkrasy uměleckého jazyka podle Klimecké nesnesou. Ilustrační foto

Hory příkrasy uměleckého jazyka podle Klimecké nesnesou. Ilustrační foto | foto: Dalibor Glück, MAFRA

RECENZE: Prosté vyprávění o ženských z Valašska nic nepředstírá

  • 0
Vladimíra Klimecká toužila napsat příběh o svých milovaných horách. Díky Ceně Knižního klubu debutuje téměř v padesáti letech. Její román Druhý život Marýny G. je prostý, v dialozích vyprávěný nářečím i všedním oznamovacím tónem.
Obálka knihy Vladimíry Klimecké, která zvítězila v sedmnáctém ročníku Ceny

Jako by hory nesnesly příkrasy umělečtějšího jazyka, Klimecká se noří do dějin jedné rodiny žijící pod Bukovinami přímočaře.

Nepitvá příliš ani tragické události, o které není na horách nouze. Když Marýně zemře dcera, věnuje tomu jediný odstavec. Čas jde dál, je třeba zasít a sklidit, vymlátit a semlít, aby těch dětí nepomřelo víc. Matka to ví, na velký srdcebol není místo.

Kromě Marýny, podle níž se kniha jmenuje, pokračuje Klimecká přes líčení osudů její nejmladší dcery Růženy, která měla "pusu kropenatou, jako by se opalovala přes cedník", a k ostrému slovu nešla daleko: "Zato zadek mám jak z alabastru, pitomče!" 

Nejen války se na Bukovině podepsaly. Od víry v Boha, která dávala sílu ještě účastníkům první světové války, se i některé Marýniny děti odklonily a během té druhé světové se už obracely pro pomoc ke komunistické straně.

Druhý život Marýny G.

65 %

Netušily, jaké konce jejich "doktor zadarmo a spravedlivý důchod" vezme. Po Růže přijde Josefka, ani s ní se osud nemazlil, příběh se proplétá a končí současnicí Fany. Tam, kde dřív chodily ženské s nůšemi či jezdily povozy tažené kravkou, tam se dnes míhají motorky.

Na první pohled je ta próza místy prostoduchá, lidová, doslovná. Zároveň je to však její plus, na nic si nehraje, postrádá velké ambice. Zasněně hledí na hory a prostě vypráví.

Máte rádi českou literaturu?

Pořiďte si na cesty klasiku od úspěšných českých spisovatelů.