RECENZE: Vihanová je kouzelně Umanutá. Přesně pro nový kanál Art

Drahomíra Vihanová natočila jen tři hrané filmy. Jediný, první a nejlepší – trezorovou Zabitou neděli – stihla před nástupem normalizace, kdy se podle vlastních slov "tetelila na chvostu nové vlny". Pak se živila dokumenty; skvělými, ale k srdci jí nepřirostly. Teď v jednom hraje.

Polistopadovou Pevností už tolik neoslnila a za poslední Zprávu o putování studentů Petra a Jakuba to schytala ze všech stran. Na její premiéru si oblékla velkou večerní. "A po té popravě jsem se šla ožrat," přiznává na rovinu v dokumentu Miroslava Janka Umanutá, který má premiéru na stanici ČT Art.

Přesně tam patří. Vyžaduje diváka, který alespoň trochu tuší souvislosti, protože režisér nic nevysvětluje, nejméně úryvky z tvorby Vihanové. Zajímá ho ona, osamělá, svérázná, sebevražedně upřímná bytost putující v trabantu mezi chalupou a kosmetickými salony, která svou kletbu dovede pojmenovat: "Umanutost vede k deziluzi. Ten dobrý pocit, který mám z pokosené louky, jsem u filmů nikdy nedovedla předat."

Umanutá

65 %

Režie Miroslav Janek, účinkuje Drahomíra Vihanová

Kinobox: Přidat hodnocení

Kdo ji nezná, s úžasem odhaluje několik podob jedinečné filmařky. Tvář přirozené komediantky, když se vesele přehrabuje ve svém šatníku, i racionální ženu se schopností vyjadřovat se naprosto precizně, sebeironicky a nelítostně – k sobě i k jiným. Když komentuje svůj drsný dokumentární portrét Evy Olmerové, v němž podle některých kolegů překročila hranici filmařské etiky, mluví o nutnosti ukázat zpěvaččin "život na doraz", ale současně tak vypovídá o sobě. "Každý záběr byl pro mě na život a na smrt, já se filmováním nikdy nebavila, ale jinak to neumím," vyjádří slovy, co je z jejích filmů znát.

V téhle profesní vypravěčské lince je dokument skoro stejně těžko přenosný jako Vihanové snímky; přístupnějším se stává v soukromé sféře, když dojde na dětství u babičky – "Já byla tlustá!", na matku, samotu, umírání, tedy na témata, v nichž byla i coby dokumentaristka nejsilnější a která nehalí do milosrdných opisů. Přizná vlastní přehnanou ctižádost. Přizná vdavky, kterými "řešila mrtvé sezony" bez práce, a sotva práci dostala, už se rozváděla. Přizná dokonce potrat: "Vím, to je trestuhodné. A když se vidím, v jednaosmdesáti letech sama se dvěma kocoury, je to trochu špatná bilance."

Možná se v ní tají hořkost, možná vyrovnanost, možná druh sebeobrany pod otevřeným hledím; jakkoli se zpověď Vihanové jeví bezvýhradně upřímná, nedá se vykládat jednoznačně. A to je dobře, protože osvětový medailonek by si nezasloužila režisérka ani Art. Umanutá jako by vznikla na míru pro nový kanál – a naopak, Art jako by přišel na svět právě pro takové dokumenty, které si nehrají na senzační odhalování třináctých komnat křížených s památníčkem.